Do České Lípy se rádi vrátíme i třeba na výlet!

Jak se říká, do třetice všeho dobrého a zlého jedeme do České Lípy. Připomíná mi to moji dávnou atletickou kariéru, kdy jsem znal snad všechna města v republice, ale jen pouze podle stadionů. Jak vypadají jejich náměstí jsem zjišťoval mnohem později ve funkci obchodního zástupce. Tak nám Lípo promiň, že nevíme jaké památky se u Tebe skrývají.

Na druhou stranu školu Lada známe jako dům, ve kterém bydlíme. Dobré místní organizátory (jako takové tatínky), sličné zapisovatelky (jako ségry a brašule), usměvavou obsluhu v bufetu (jako maminky) a také trenéry a bandy kluků (jako návštěvy, jež přicházejí a zase odcházejí), co proti nám hrají.

Od pátku se vše odvíjelo jak mělo. Zapůjčil jsem dodávku z Městečka Trnávky. Vzbudil se v půl druhé na hokej, který dopadl dle kurzových vsázek jak dopadnout měl. V šest jsem naházel osm kusanů nadržených poprvé si zahrát v A skupině Českého poháru do půjčeného letadla. A hurá nach Lípa. Zase takovej fičák to nebyl. Chumelilo jak o Vánocích. Cesta do Litomyšle trvala místo deseti minut půl hodiny a byla o život. Už mě napadaly myšlenky o telefonátu řediteli turnaje, že přijedeme později, ale dále od rodného města se silnice zlepšovala a my stihli i tradiční kávu na bezínce10km před Českou Lípou. Tentokrát tam obsluhoval nějaký Pakistánec, co posnídal nějakou rozumnou dávku opijátů. Dělal žerty a lžíce k držkové polévce rozdával podle velikosti úst konzumentů. Příjemné rozptýlení.

Ve škole pohodové přivítání, převlíkačka v námi zamluvené jídelně pro nejlepší družstva v republice i na světě (seznam: Brno, Praha a Svitavy). Sorry, to se nepovedlo. Já chtěl jen vědět, jestli dáváte pozor, tak jsem zařadil legrácku. V závorce je správně pouze za Cé …

Můj postřeh z předzápasové přípravy je nelichotivý. Rozcvičujeme se hodně málo oproti ostatním družstvům. Za 30 minut hrajeme a jednotlivci se tak nějak potloukají po chodbách a shání po báglech kobercovku na lepení prstů atd. Vidím to, ale nechci je naprdnout hned na začátku dvoudenního klání. Ke změnám bude přistoupeno později. A rozhodně se u zlepšení těchto činností v Hošťálkové s metodikem Mázou moc nezasmějou, když je to pro ně jakoby nové.

O jednotlivých zápasech asi psát nemusím, protože jsou všechny zapsány v předchozím článku s přímým přenosem přes Petra Sezemského a moje BlackBerry. Spíš se pozastavím u některých detailů, srandiček a pikantností, jež rádi čtete.

Kterou začít? Třeba o tom jak mně lidé píšou, kolik to zrovna je a jak hrajeme. Těch SMS je hodně a proto se omlouvám, že na ně nestihnu odpovědět hned a někdy jenom odseknu. Aspoň si dotyčný pisatel esemesek hned může udělat obrázek, jak jsem na tom s nervama vedle mne stojícíma v kýblu. Vždyť já tu hru žeru jak housenky běláska zahradní salát. Ono to vypadá, že u lajny jen stojím (nikdy si nesedám – to až udělám je konec) a spíš chodím. Jenže já vlastně hraju za ty naše Ďábly. A nejen to. Já si přeju, aby soupeř nedal servis. Fakt jsem nacionalista a ještě vysílám na soupeře negativní vlny. Pak hraju příjem za Piškota, utíkám za jeho jugoslávským příjmem nohama Nikouše a už mě bolí rameno za prdu od Terezky. Raduji se jako hokejisti v Naganu a padám do krátkých bezvědomí při našich nevynucených chybách. Do toho pomáhám rozhodčímu vidět co neviděl a mám v hlavě počítadlo stavu, které a to nevím proč, se vždy jakoby rychleji točí u soupeřů. Polovinu věcí vyprávím pro sebe nahlas nebo chudákovi Jakubovi. Ten ze mě už musí mít hlavu velkou jako rekordní dýni na výstavě v Černobylu. Výhodou u mne je moje slabá paměť, tak do toho jdu druhý den zase, i když jsem si na hotelu říkal, že takhle už ne.

Zajímavý okamžik nastal v jasně vyhraném zápase s Ostravou. Hráli jsme druhý set a do konce zápasu nám za stavu 19:23 stačily dva míče. Jenže po vyvalené smeči soupeře, která se mně odrazila od boty, osmdesátiletý rozhodčí míč pro soupeře uznal jako dobrý. Je to pohodovej chlap a sklízí vždy můj obdiv, když se potkáme nebo prohodíme pár slov. Mohu Vám vypravovat jak se připravoval na toto rozhodování a jak má kolena v pytli. A tak dále. Já neprotestoval. Viděl jsem tři možnosti na mečbol. Pak jsem jen v hrůze sledoval jak rychle se soupeř chytil a my prodrbali boty. Vyhráli jsme zápas až ve třetím setu a možná nás to stálo i vyšší místo v tabulce.

Horší byla scénka s rozhodčím, jež se bál odpískat tažený míč. Celkem dost mě to zlobilo a naše hráče taky. Zkrátka úder Znojemského nahravače byl pro tuto soutěž nepřípustný. Tak mohou tahat nahrávku děvčata z přípravky, když se jim dají na hru pro ně těžké balóny. V takovéto soutěži by se mělo hrát podle pravidel a připravit hráče na vyšší paratmetry, než před nedostatky zavírat oči a jakýmkoliv způsobem to ospravedlňovat. Osobně si myslím, že moje znalosti jak v pravidlech tak v technice jsou vždy vyžadovány přesně i po hráčích. Nemám rád jejich obcházení, usnadňování a vůbec nechci slyšet, že je to jedno!

Obdobná věc se stala s Ervěnicemi. A to jsem se jim asi dost znelíbil nebo se dotkl na citlivém místě. Požadoval jsem od rozhodčího, aby trenér stál naproti rozhodčímu a ne pod ním, což nepovolují pravidla. Bohužel jsem nebyl vyslyšen. Prý že tam není lavička. To by byl neřešitelný problém ji tam donést a z pohledu našeho jsme na správné straně již třetí turnaj, tak proč by tam nemohl být i soupeř. Dávno jsem to přešel, ale večer na hotelu u stolu trenérů, v pozdní hodině, jsem se na sebe asi 8x dozvěděl, že jsem jim po zápase nepodal ruku. V tolika připomenutích to znělo až legračně, tak jsem na to raději nikterak nereagoval. Věřím, že za tím byl jen vypitý alkohol a že takoví nejsou.

Raději o veselejších věcech. No jak pro koho. Hrála se koncovka jednoho setu a Medvěd 2x bravůrně a nechytatelně ulil za blok. Jenže do autu! Nejdříve to odskákal Nikouš, že je náhra navalená a pak vysmažil výtku na Mirďase. Ten to neunesl. Zkazil servis. Chytil plačtivou. Zápas byl ve vypjaté koncovce. Zcela lehký míč po naší čapulce v poli letí na nešťastníka téměř přímo na prsty a on jej naprosto rozsypán pinkne jen metr nad sebe místo do hlavního kůlu. Musím vystřídat a posílám do pole Daňasa, kdyby bylo potřeba zahrát prstama. Hned po přijatým podání Dan maže do debla nahrát na místo Zoikiho. Naštěstí se pohyboval dva metry ode mne, tak ho můj hrdelní výkřik vrátil zpět do obrany. Nahravačský návyk u něj bude již zakořeněn natvrdo. Pak přicházela nekonečná euforie z vyhraného zápasu nad Ostravou. V koncovce nám fandila dvě družstva a tělárnou se neslo SVITAVY - SVITAVY. Ta družstva nebo lépe ti kluci ani nemohou vědět, kde to město leží. Přesto nás hnali k extra výkonu. Díky jim za to! Dlužní rozhodně nebudeme. Ač jsem na sobě nedal znát, byl jsem na měkko. Na dálku vidím v očích protivníkova trenéra veliké zklamání. Cítil jsem jak mně je najednou líto toho vítězství. Pro Ostravu tato prohra znamenala úplnou a definitivní popravu a s ní sestup do skupiny B. Tímto vejbuchem zřejmě přijdou o jakoukoliv medaili z Českého poháru. Je to pro ně tvrdé, prohrát v celé soutěži jen dvakrát s Brnem ve dvou kolech a pak konec.

Ať se vrátím do hotelu k zmiňovanému večírku. Tentokráte byla v muzikantech obměna. Hrala se takzvaná "lázeňská hudba". Pán hrál na klávesy a s ním zpívala paní. Musím přiznat, že dobře. Chvílema jako by měnila hlasy. Slyšel jsem zpívat Martinovou, Zagorovou a s mojí oblíbenou: Loudá se půlměsíc od Kubišky. Málem jsem šel tancovat. I trenér Ostravy Alžířan a francouštinář Said si přišel na své. Hráli francouzké interprety a tak jsme ukecávali kapelmajstra, aby mu dovolil zazpívat Gilberta Bécauda Podívej, kvete růže nebo aspoň Nathalie v originále. Byl rozumnej a nedovolil nám to. Škoda, přišli jsme o Pana 100 000 voltů.

Zkrátka na hotelu je vždy veselo, jenže to jsme nevěděli, že pokoje v druhém patře hotelu již nejsou jako o etáž níže, kde jsme byli podvakráte. Obýval jsem takovou garsoniéru s Pallouškem a Nikouškem. Vše bylo společné i televize byla jedna. Spolubydlícím jsem hned na počátek udělal radost a šel jsem na velkou. Byla to fakt „velká“ protože jsme Nikouška z vedlejší sprchy málem vynášeli nohama napřed s rozleptaným obličejem. Větrání bylo totiž propojeno pro obě sociálky dohromady. Palloušek kontroval jiným trikem. Přešel ke mně na pokoj a dal si ke mně na topení dres, trenky a fusakle s botama. Prý všechny radiátory vedle obsadil nahravač. Nejsem nikterak citlivý a sedm let jsem ve Vigoně pracoval s latexem, ale jedno oblečení na pět zápasů v jednom dni umí udělat kouzlo vánoc a purpury na plotně. Můj pokoj rázem voněl jako zastavárna s cigánskejma hračkama. Schválně jsem si ráno nenechal ujít, jak to ti moji „voňavkáři“ dělají. Máme jedny dresy, tak musíme mít každý v kabele aspoň dva dobré deodoranty. No a co, však to tak dělali i na francouzském dvoře. A co to nadělalo parády … 

Na cestě domů kluci usnuli nějak později, kecalo se o všem možným, Dan že bude 1.3. slavit patnáctiny a pořádá mejdlo, jak to bude na finále v Hradci, co se jim líbilo a co ne v Lípě, jak Onďas zdravil domorodce před supermarketem a hlavně o děvčatech. To ti Vám je vděčné téma, jenom já si musím stále něco vymejšlet. Pak už bylo ticho.Vedle mne sedící Nikoušek ze sna ještě stále hrál a tak mně pomáhal cukavě řadit. Terka si vybíjel baterky u MP3 přehrávače. A Dan se pokoušel do pusy chytit nějakou tu mouchu. Moc zimních exemplářů nelítá, tak jsem mu v Hradci raději zastavil u čerpačky na bagetu. Jenom Pištot nespal čučel před sebe a vymejšlel další věci. Asi ho trápí dresy a taky se těší na závěrečnou besídku ve stylu Slavnosti sněženek a stále přemýšlí nad textem slavné písně Nad Svitavy zakroužilo hejno ptáků. Však mu vidím až do žaludku.

Tak 27.a 28.3. v Hradci Králové na finále!

Odcházíme z posledního zápasu, kde jsme zafandili domácím.

Před odjezdem z České Lípy s kamarády a hlavně kamarádkami

© 2007-13 Luboš Branda & volejbalový oddíl TJ Svitavy

powered by Drupal - template FlorAll