Finálový turnaj Ligy mistrů, 29. - 30. března 2008, Lodž

Výprava tří Svitaváků ve složení Melis, Máza a Elvis vyrazila za letošním největším evropským svátkem volejbalu už ve 4:00. Šofér Melis hnal koně, co to dalo, jelikož byl hecován posádkou, aby se nepřijelo pozdě a kdoví jak budou vypadat silnice v Polsku. K našemu překvapení byla čtyřproudovka v pohodě, jenom tam nemají mimoúrovňová křížení silnic, a tak se musí při průjezdech okolo měst a vesnic brzdit na sedmdesát a kolikrát i na padesát. Silnici protínají přechody pro chodce a někde jsou také semafory.

Ty nedělají barvoslepým problémy, zato značky omezující rychlost ano. Jedno přehlédnutí našeho Fitipaldiho nepřehlédli místní policajti. Radar naměřil 104 km/h a zrovinka jak na sviňu na padesátce. Melis na pracovních školeních dával pozor a tak jeho profesionální vyjednávání slavilo úspěch. Zalepili jsme 40 Eur a jelo se dál.

Na cestě nebylo co k vidění, protože krajina je úplná placka. Snad jen z dálky viditelná stavba tepelné elektrárny Belchatow stála za to (pokrývá asi 3/4 polské spotřeby).

Cílem naší cesty byl "polský Manchester" a třetí největší polské město Lodž, kam se na uplynulý víkend přestěhovalo Final four Ligy mistrů. Hrálo se ve staré centrální sporvní hale MOSiR z 1957. Zázemí nebylo nikterak oslnivé. Volejbalový kurt nestál podélně nýbrž "na štorc", na toaletách byly tři pisoáry a press centrum mělo velikost chodby ve středně velkém domě.

Fotograf Máza a novinář Elvis dostali akreditace a rozlišovací náramky. Pro Melise jsme měli lístky od Jiřího Krále vyhrazené pro Treviso (tímto mu udělujeme pochvalu před nastoupenou rotou a rozvinutou standartou).

Druhé překvapení byl hotel. No jestli jsem to s tím hotel nepřehnal (při obejdnávání ubytování Elvis důrazně trval na nejlevnější variantě; zde nás čtyřlůžák přišel na 880 korun, kupodivu bez snídaně, pozn. Máza). U povlékání postelí Máza lál jak pohan, že prý to doma dělá vždycky budoucí manželka.

Zbylo trochu času na okoštování místního piva a sádla se škvarky a chlebem, které Poláci dávají na každý stůl jen tak zdarma na promaštění pajšlu. Hezká tradice!

Hned první zápas Dinamo Kazaň a SKRA Belchatow ukázal sílu polských fanoušků. Svůj žlutočerný stánek měli rozložený přesně uprostřed hlediště přímo u plochy. Jejich neúnavné bubnování podporované elektronickými bicími centrálního roztleskávače nahoře v kukani, vytvářelo neopakovatelnou atmosféru, kterou můžeme vidět jen v Polsku. Do všeho stále jinak oděné cheerleaders se sestavami a maskot včelky Máji, pro kterého byla hala malá. Každou chvíli bavil lidi jinde.

Ani fanoušci Kazaně nepauzírovali. Přijela poctivá kapela a jejich trubky mně budou ještě dlouho znít v uších.

Tradicí v Polsku je vystoupení dvou komiků, kteří běhají mezi sety po hrací ploše a buď z velikého praku nebo pomocí stlačeného dusíku vystřelují zabalená reklamní trika do publika. Lidé skáčí a snaží se chytit kořist a odnést si ji domů. Horší je to pro novináře, jež sedí dole a někdo jim s nějakou takovou zbraní začne šermovat před obličejem.

Nemá cenu komentovat to, co každý fanoušek mohl vidět na Eurosportu 2. Poláci hráli hodně dobře a zklamání z prohry v semifinále mohla napravit pouze výhra v nedělním zápase o třetí místo. Samozřejmě letec a miláček publika Mariusz Wlazly si užil dlouhé minuty slávy. Mně osobně se líbil Stephane Antiga. Předváděl hromadu kulišáren, dobře přihrával a měl velice nevyzpytatelný servis. Z jeho naskočeného podání se dá jen velice těžko určit zda to bude plachta a nebo do toho na poslední chvíli třískne.

Kazaň je údajně nejbohatší klub na světě. Co k tomu říct? Průměrná výška na palubovce 204,3 cm. Zkušený, šestatřicetiletý nahravač Ball s 205cm a účkař Stanley s podáním 119 km/h (druhý den 117 km/h) - dva Američané roztlačující ruskou mašinu. Těžko proti nim hrát.

Druhý zápas se zrodilo překvapení. Copra Piacenza zaslouženě porazila tým solidně našlapaný slavnými jmény Sisley Teviso 3:1. V průběhu zápasu došlo k několika sporným balónům a jak už jsem kdysi viděl ve Vídni, kapitán Papi se pohádal s rozhodčím, přidal několik italských gest a najednou se nedařilo nic. Alessandro Fei hrál něco lehce nad 30%. Snad nikoho nepozlobím, když dopředu napíšu, že si Treviso našla smůla a druhý den v boji o třetí místo prohrálo i s domácími z Belchatowa. Celkový poměr míčů byl 106:106. Nebude nic divného, když dojde v italském klubu (momentálně na 4. místě v A1) k nějakému zemětřesení.

Po sobotních zápasech začala anabáze s Elvisovými zádami. Nějak mu prochladly ve Svitavách a tady se v Lodži sezením a taky delší cestou zakously, jako v pohádce o Pandrholovi. Nebyl schopen nikam dojít co bylo dále než 100 metrů.

Už to vypadlo na přesun taxálem na hotel a ulehnutí ve snaze napravit bolavá záda, avšak padla nám do oka stylová restaurace U Chochola. Lidová hudba, polská kuchyně, obsluha v krojích. Poručili jsme si jídlo "od všeho chuť". Donesli toho řádnou hromadu: jáhly, řepa, zelí, šulánky, plněné taštičky, rolády, pečené jehněčí, řízky a kupa ruzných omáček a křenů. No víte, to se muselo zalít nějakou místní šťopičkou, aby se to netlouklo.

U vedlejšího dlouhého stolu jsme vzbudili pozornost. Probíhala tam nějaká firemní akce a tak se s námi seznamovalo několik lidí s lahvemi v ruce (v tomto státě je zvykem objednávat tvrdý alkohol na stůl po flaškách). Když jsem se vracel belhavým krokem (kvůli zádům!!!) z toalety, zjistil jsem, že moji kamarádi prozradili moji přezdívku Elvis.

Poláci chtěli slyšet nějakou písničku. Vzpomněl jsem si na Ivana Mládka a jeho písničku vytloukající polskou hitparádu. To jsem neměl dělat. Neznalost textu písně byla malicherností. Hraní na hřeben - vem to ďas. Celá hospoda chtěla znovu a znovu zpívat s Elvisem tento dávno zatracený, ale v Polsku neuvěřitlně vzkříšený, hit. Zkrátka restaurace U Chochola minimálně 5x zažila Jožina z bažin naživo!

V neděli po změně času se začínalo poměrně brzo - v 11:30 již zmiňovaným zápasem o třetí místo a pak ve 14:30 finále Piacenza vs. Kazaň. Hala již nebouřila jako při zápasech domácích a dokonce odešlo asi 1000 diváků. Hlavní roztleskávač si dal na úvod pauzu, a tak se z rohu do rohu snažili mocně povzbuzovat trubači Kazaně a na ně kotrovaly chorály tábora Piacenzy s podporou domácích fans. Bylo cítit, že Poláci přeci jen fandí proti Rusům. Za Piacenzu sporadicky nastupoval na servis Marcel Gromadowski a každý jeho vstup na hrací plochu byl provázen bořlivým potleskem.

Roztleskávač se po prvním setu probudil a pustil se do v Polsku osvědčených hitů "Polsko - bílo-červení", hit od Chochola a Czterej pancerni i pies (Čtyři z tanku a pes - seriál z r. 1966 pozn. red.). Na podporu Piacnezy vytáhl z šuplíku i několik profláknutých hitů italského popu 80. let.

Kazaň dotáhla zkrácenou hru finálového zápasu do vítězného konce. V závěru se dařilo blokaři Anderji Jegorčevovi a Claytonu Stanleymu. Ten byl za taktů písně Bruce Springsteena Born in the USA vyhlášen nejlepším hráčem. Dokonce i head coach Kazaně Viktor Sidelnikov, taková "šedá eminence", začal skákat jako malý kluk. Zahlédl jsem také úsměv na tváři hlavního trenéra Ruska Vladimíra Alekna. Vždyť vybral na Světovou ligu hned tři hráče: Jegorčeva, Tetjuchina a Kosareva.

Proběhlo vyhlášení a předání medailí (tady jsem si všiml, jak si poslední asistent ruského týmu vzal medaile dvě), focení, závěrečný ceremoniál s muzikou, nástupem a fukary na stříbrné proužky.  Radost vítězů, opičky Sergia a Bogomolova, rozhovory s hráči a trenéry, podpisování neúnavným fanouškům.

Nesmíme zapomenout na naše zastoupení ve finálovém zápase a to v podobě hlavního rozhodčího pana Milana Labašty. Pískal to s velkým přehledem a dobře. Nedopustil sebemenší hašteření mezi družstvy a například s hráčem Bogomolovem, který nepatří zřejmě k svatým, byl hotov velice rychle. Blokař Bogomolov totiž rád doprovází své blokařské úspěchy "dlouhými pohledy do očí" zablokovaného hráče nebo "radovačkou", které hraničí s nesportovním chováním.

Trochu zamrzí, že při dnešních možnostech a vzdálenosti do Lodže jsme byli jedinými česky mluvícími návštěvníky (opomíjím Máru Novotného a Jirku Krále z Trevisa a zmíněného Milana Labaštu). Jinak jsem měl asi pech, ale jiné Čechy jsem v Mosirské hale nepotkal.

Poslední postřeh nakonec. Tři zápasy ze čtyř skončily 3:2 a jeden 3:1.  I tato statistika ukazuje vyrovnanost týmů a ošidnost volejbalového vítězství.

Takže věřím, že příští rok tu naši Sazka Arenu naplníme a jeden sektor bude pokrytý jako v Lodži - žlutočernou barvou ze Svitav!!!

Ocenění hráči:

Nejužitečnější hráč: Clayton Stanley (Dinamo Tattransgaz KAZAŇ)
Nejvíce bodující: Hristo Zlatanov (Copra PIACENZA)
Nejlepší útočník: Mariusz Wlazly (PGE Skra BELCHATOW)
Nejlepší přihrávač: Alessandro Farina (Sisley TREVISO)
Nejlépe podávající: Joao Paulo Bravo (Copra PIACENZA)
Nejlepší blokař: Alexander Bogomolov (Dinamo Tattransgaz KAZAŇ)
Nejlepší nahrávač: Marco Meoni (Copra PIACENZA)
Nejlepší libero: Sergio Dutra Dos Santos (Copra PIACENZA)

Elvis12, postřehy doplňoval Máza8
~                                                                                                             

© 2007-13 Luboš Branda & volejbalový oddíl TJ Svitavy

powered by Drupal - template FlorAll