ME Istanbul 2009

+ Fotky!!! Hlasí se Elvis z místa konáni ME v Istanbulu. Jestliže Belehrad byl městem toulavých psů, tak toto velkoměsto na hranici Evropy a Asie je městem koček.

Pěkně popořádku. Včera jsem vystřelil rychlíkem ráno v 5 hodin na Prahu, aby jsem se vyhnul nějakemu spěchu a nepředvídatelným komplikacím v naší dopravě. Bylo mě líno jít na nádraží pěšky a tak mě parkování u svitavského nádraží stálo přední spoiler. Asi jej někdo potřeboval více než-li já, tak se na něj vůbec nezlobím a koupim si jiný. Pravý opak udělali moji kamarádi - Robert, Jarda a František. Ti se rozhodli jet autem po hazardní D1. Ve chvíli když jsem si "dával odvahu" na svůj první let letadlem, stáli v zácpě na zmíněné cestě s poplatkem za rychlejši cestování. Přiběhli na odbavení celkem na chlup a my se mohli společně napáskovat do letadla. Nesměly chybět tradiční řízečky pro pohodový průběh výletu. Přece nebudeme dlabat nějaké majonézové bagety pozn.kuchaře. 

Let byl klidný, letušky příjemné, pilot zkušený, počasí nad Istanbulem parádní. Letadlo několikrát obletělo letiště a při dosednuti na runway nás na turecké půdě vítali uskakující svišti. Asi chtěli vidět připodělaného Elvise po prvních zkušenostech s aviatikou. Jenže málo kdo ví, že jeho prapraděda z druhé rodinné větve se jmenoval Kašpar.

Letištní hala byla čistá a pravidla přesunovaní v mertu moji navigátoři a překladatelé zmákli za okamžik. Bez větsích nesnází jsme se dostali na solidní hotel ve starém měste. Jmenuje se PianoForte a jsou v něm i tureckě lázně. Samozřejmě v ceně ubytovaní. No nebudeme to s mytím přehánět a vyrazíme na ochutnávku něčeho, po čem se nebude muset sprintovat na poctivé turecké šlapky /to není žádná narážka na na děvčata s nejstarším řemeslem, nýbrž možnost onemocnění ve střevech způsobené balkánskou stravou/.

Po sto metrech nás naháněč do restaurace usadil ke stolku, který stál doslova a do písmene na silnici. Bohužel byl nucen nám odebrat plechovky s s předem zakoupeným pivem. Naházel je dopité i nedopité do igelitáku a odnesl je pryč z očí kolemjdoucích. Nedivme se mu, od 21.srpna probíhá ramadhan /tento půst patří mezi pět pilířů islámu a od úsvitu do západu slunce se musi každý zdržovat jídla, pití, kouření, žvýkání a sexu pozn.red./. U jídelního lístku jsme se nejdříve nemohli dohodnout co si na okoštování dáme. Chtěli jsme každý něco jiného, ale nakonec jsme svolili dle rady obsluhujícího, že zkoušku provedeme u jednoho jídla pro všechny. Jarda zapíchl prst do jídeláku s obrázky a bylo. Číšník donesl bez dlouhého čekání nějaké pokrmy s množtvím zeleniny. Kluci jedli a já dlabal. Mám totiž nejraději pálivá jídla a tady již byly chvílema extra pálivá. Pěkně jsem se nafutroval, jenže ouha, to nebyl konec. Teprve poté nám byl přinesen hlavní chod. Jedli jsme tři druhy masa a lilky s paprikami a rajčaty vše grilované na dřevném uhlí /mimochodem je tady cítit úplně jinak než u nás,asi používají jiné dřevo/. Pro kolemjdoucí a spolusedící v restauraci jsme se stali atrakcí. Jako správni příboráci jsme tyto nástroje používali na vše na stole. To nevydržel naháněč hostů do restaurace a sáhl mě do talíře. Vyškrabal lilek, smíchal jej s šašlikem, utrhl kus placky, vše nandal dovnitř, zamotal a dal mě před ústa. Ruce musel mít umyté, jinak by si to zajisté nedovolil....

Jak jistě čtenář postřehl, píšu zbytek článku doma, protože v Turecku nebylo mnoho času, internet v recepci byl stále osazený, já se chtěl toulat po památkách, v mých střevech probíhla boj mezi mikroflorou z Evropy a tou z Asie (do teď vyhrává ta druhá), no zkrátka se vymlouvám, že jsem nepsal.

Doprava: Cestování po Istanbulu je pohodové. Metro je jak podzemní, tak nadzemní a vede pouze po jedné trase. Proto se nedá zabloudit. I když bývá paradoxní, že přijede do stanice souprava, řidiče má po příjezdu vepředu a tím že nemají tzv. točny, rozjede se po nástupu zpět. Tramvaje jsou nového vzhledu a klimatizované, tak se do nich z "prádelny" velkoměsta zaručeně těšíte. Platí se zakoupenými žetony, které jsou rozděleny dle velikostí velký - střední - malý. Všechny mají stejnou cenu a ten třetí funguje na loď. Prochází se turnikety, ale přesto tam stojí ochranka kůli neplatičům nebo turistům, jež si nejsou schopni poradit (v noci už tam nikdo nehlídá pro představivost čtenáře a následného placení). Důležité je mít správný jeton. Malá finta existuje v turniketu napravo. Tam se dá vhodit všechno. Žlutých taxíků je všude haba kuk. Nestojí mnoho, ale lepší je se zeptat na cenu dopředu nebo jej objednat z recepce hotelu. Stejně občas vymyslí nějakou fintu např. o nemocných dětech. Je to o lidech jako všude na světě. Od jednoho z nich jsem dostal CD s domácí populární hudbou. Klidně si ji mužeme společně poslechnout za dlouhých zimních večerů v soutěži, Kdo to vydrží déle!

Lidé: Říct, že je v Istanbulu hodně lidí je nošení dříví do lesa. Velkoměsto má 11-12 miliónů obyvatel! Směsice různých národů z Asie i Evropy. Ortodoxní, lidé dodržující zvyky daného naboženství, lidé tolerující islám a lidé kterým je vše jedno. Na hlavních třídách potkáte davy turistů, pokoutné prodavače všeho možného, čističe bot, lidi co vlastní jen osobní váhu, nahaněče do restaurací, ženy úplně zahalené v černých tradičních šatech, jež se opravdu nerady fotí, ženy s šátkem precizně sešpendleným, aby ani kousek vlasů nekoukal ven (o čem by tady Jiří Suchý skládál ?), ženy odhalené jako u nás na václaváku. V úzkých uličkách mně zaujal člověk tlačící vozík před sebou a vyvolávající stále stejnou intonací svoji nabídku odvozu haraburdí a pomoc na stavbě. V každé čtvrti byl jiný, ale intonace stejná. 

Zvířata: Jak jsem se zmínil v počátku článku, město je plné koček potulících se po ulicích, mrouskajících se po nocích, že Vás to na hotelu vzbudí, nakrmených vedle stále plných misek, polehávajících na kapotách osobních automobilů a také chcíplých někde v ústraní. Jak víte z kurtů, já raději cvičím bafany. Toulavých psů tady bylo taky dost, ale ti již měli jedno ucho procvaklé nějakým označením, asi že jsou jako domácí či očkovaní proti úpalu nebo co ... To že je pes přítel člověka vystihne moje příhoda z asijské části za Bosporem kam jsme se vypravili trajektem. Seděli jsme v přístavu na tradičních malinkatých štokrdlátkách (nic proti ani pro Drobka) a pili jsme donesené pivo v plechovkách. Najednou si vedle nás sedli dva mladí kluci se dvouma psama. Psi byli šlechtění. Pes byl setr a fenka ohař. Hvízdl jsem na ně, oni si ke mě čuchli a hned poznali, že se u nás psi nejedí a že ani já nejsem psožrout a nechali se hladit. No co kdyby jen hladit. Vydrbával jsem jim kušny, otvíral mordy a šahal jim na čmucháky. Vše si nechali líbit. Během hry s nejlepšími přáteli člověka jsem zahléhl malého, tmavého čističe bot se svým vercajkem, jak si to ze zadu za mnou šněruje k nám. Už jsem si chystal nějaké odmítavé věty a připravoval se na delší neplodnou diskuzi. V tom fena vylítla jako když na nože bere. Ač spojená steným vodítkem s setrem kousla čističe pod koleno! Trefila se sice jedním zubem, ale to muselo pálit. Čistič se chvíli jednostraně hádal s majitelem, který mlčel jako by tam nikdo nebyl. Pak se sbalil a odešel. Z majitele psů vypadla jediná věta: "Doesn´t like gypsys!" Fena si od incidentu už nelehla a celou dobu mě vedle nohy hlídala. Za to pes mě po dlouhých minutách vydrbávání na hlavě, při kterém jsem nesměl přestat, jinak jsem od něj dostal šťouchanec do žeber, usnul na nohách. Zkrátka psi to mě vědí. 

Památky: Stavby spjaté s islámem vypadají jako jako z pohádky Tisíce a jedné noci a Šeherezádu jsem si představoval v každé zahradě přiléhající k mešitě. Modrá mešita je opravdu vrcholem východního stavitelství. Je zdobena více jak 20 000 kachličkami z města Iznik a její oblouky jsou popsány kudrlinkami arabského písma. Paradoxní stavba je naproti -  Aya Sofia  (Boží moudrost).  Její barevnost tvoří materiál z Efezu a Balbeku. Od roku 1938 na prohlášení Ataturka slouží jako muzeum, ale bude po rozsáhlých opravách znovu využívána jako křesťanský kostel. V severní lodi je zajímavost - Sloup pláče. Ve sloupě je díra a kdo do ní strčí palec a ten se mu při jeho přání zvlhčí může počítat s vyplněním touhy po mrtvé tchyni, správných číslech ve Sportce nebo vítězství našich volejbalistů na ME ... Z památek na mne zapůsobila velikým dojmem rozhledna rozhledna Gala Tower za zátokou Golden Horn. Dřívější maják vyzděný v roce 1348 a před tímto datumem sloužící 800 let ve dřevěné podobě má dokonce první aviatické zmínky Turecka a možná i na světě. O tom ale jindy. Výtah Vás vyveze až nahoru a rozhled je odtud naprosto bombastický. Business centrum, zalivy, mosty, střechy domů, mešity s minarety a hlavně si člověk uvědomí rozlehlost Istanbulu. Snad jediné místo, kde z mého trika a šortek vánek vyhnal stále přítomný pot.

Volejbal: Hala A.Ipekci Sport postavená v roce 1980 byla celkem daleko a dalo se k ní dojet nejlépe taxikem. K mému údivu na ní nebyla vůbec žádná propagace tohoto ME.  Můj tureckým svazem nepotvrzený novinářský průkaz přeci jen našel klučina až na třetí straně žadatelů a vypsal moje jméno fixem kartu na machršňůru k mému podivení na jedno kouknutí do pasu zcela správně. Uvnitř nebyly žádné katalogy se sestavami hráčů, pouze namnožené, sešpendlené, černobílé listy v nichž jste se dozvěděli na první straně, že při zápasech domácího Turecka bude po druhém setu pauza zřejmě na reklamu 6 minut. Do hřiště svítily kolmo na podávající dvě řady reflektorů a podlaha z parket připomínala bývalou sokolskou tělocvičnu na Střelnici. V.I.P. byla 3 na 3 metry! Ani organizace nepatřila k nějakým zázrakům dnešní doby. Utíračky podlahy měly utržený kus froté ručníku. Každá jiné barvy. Občas se jim zakoulel balón a rozhodčí musel přes svoji práci upozornit na jeho odstranění. Také se mě stalo, že mně pořadatelé posílali někam od někam zase zpět. Jako ve špatném vtipu s dotazem chodce: "Kde protější chodník? Odpověď: "Přece naproti. "To je zajímavé, teď jsem tam byl a řekli mě, že to má být tady!" Nikdy není vše černé a tak přiznám, že se mě v hale hodila nekódovaná WiFi-na. Neprocházel jsem žádnými kontrolami a místo u hřiště jsem si vybral mezi italskými a bulharskými komentátory. Bulhar byl vynikající kusan a na moje přání sehnal od kolegy nabíjení na moje zcela vybité blackberry a při nutných rauchpauzách se stal dobrým hlídačem mého telefonu. Jen jsem si nemohl zvyknout na jeho obrácené přikyvování. Za zády povzbuzovalo jeho národní tým asi 300 fanoušků a já jej až do zápasu s našimi vždy ujišťoval, že nemohou prohrát. Říkal ještě něco o mých předem vyřčených tipech na výsledek zápasů a přesný poměr setů. Proč prý nevsázím?! Skupina Bulharů byla sice velká, ale zdárně ji překřikovali tři spolucestující. Roberta to sice stálo hlas (možná příčina selháni hlasivek byla také ve vymražených sklenicích piva a následném ledu v nápoji), ale znova bylo slyšet češtinu v té nejkrásnější podobě. Skupiny fanoušků, o kterých se stojí zmínit byly finská a estonská. Notně "doháněly" prohibici ve svých státech a propagaci si dovezly svoji. Došlo také k raritní situaci při jejich společném zápase ve skupině. Oba státy mají od roku 1920 melodii hymny stejnou a tak si diváci poslechli dvakrát tu samou skladbu (pokud nerozumíte finštině a estonštině).

Hráči: Ačkoliv jsem měl k dispozici aktuální statistiku každého setu samozřejmě ne od našeho scouta, vždy precizního Petra, ale od místních organizátorů, nebudu se k výsledkům vyjadřovat. Bylo toho k nim napsáno už hodně, všichni jste zápasy viděli, nehodlám se s dalšími pisateli dohadovat o možném a nemožném průběhu. Mohu napsat o našich, že po zhlédnutí prvního zápasu jsem měl v sobě stejný pocit jako před čtyřmi lety v Bělehradě a nechtělo se mě na další zapasy jít. Samozřejmě jsem šel. Ještě hůř na to byl reportér a komentátor Jiří Rejman. Tomu jsem vůbec práci nezáviděl. Odchytávat si po prohraném zápase naše hráče a zpovídat je, rozbalit a zase zbalit svoji techniku, nastříhat si vše sám ... brrr.  Dále jsem byl nemile překvapen reakcí lidí na chatu. Pokud dobře sleduji dění v našich ostatních kolektivních sportech, tak jsou na tom některé ještě hůře. A rozhodně nechci vidět jejich zákulisí. Máme lidi fundované a ti si musí poradit s propadem na mezinárodní scéně. U nás je bohužel zvykem na vše jen nadávat, vidět každou chybu ve velikosti velblouda. Každý kometář otočit černou stranou nahoru. Při nezdaru ještě přilít oleje do ohně zášti. Plivat okolo sebe žluč. Naš chat netleská, jenom čeká na další nezdar. Kolik lidí věřilo, že naši něco uhrají? Jak se musí hrát našim hráčům, když jim téměř nikdo nevěří. Pak už stačí hodně málo na podlomení posledního zbytku víry ve vítězství a vše se kácí jako domky z karet viz. naši střídající hráči. Osobně se mě moc líbil Jiří Popelka. Trochu jsem jej před posledním zápasem s Bulhary hecoval skrze podání. Viděl jsem ho letos hrát v Berlíně s Friedrichshafen německou ligu a takový bomby z jednoho kroku umí jen on. Třikrát po sobě tam dal po lajně eso, že od přijímajícího smečaře šel balón tzv. kolotočem až do desáté řady na ním. Na zápase s Austrálií ve Svitavách mu servis nešel. Tady dal dvě esa Bulharům a jedno talošům. A tak to byl zase on! 

Příště: Dále nás za rok čeká MS v Itálii a hlavně v roce 2011 ME u nás a v Rakousku, tak s těmi co věří se bude těšit 

Elvis

Modrá mešita

Muzeum Hagia Sofia

Reportér Jiří Rejman při rozhovoru s kapitánem Itálie Vergmiliem(v pozadí skalní fanoušci z česka: František, Robert a Jarda)

Četba a zpěv s Koránu

Golden Horn z Galata Tower

Cukrárna s pravým tureckým medem.

Ženy před vstupem do Jerebatanských cisteren.

Velký bazar (turecky Kapali Carsi).

Jedna z mála hospod, kde točí pivo.  

© 2007-13 Luboš Branda & volejbalový oddíl TJ Svitavy

powered by Drupal - template FlorAll