Na pár slov s Renatou Jelínkovou

Dnes uveřejňujeme rozhovor s hlavní útočnou sílou svitavského áčka. Renata je nejenom výborná smečařka a polařka. Je to fajn baba, na kterou je radost pohledět. Myslíme, že se diváci mají opravdu na co koukat...

Jméno: Renata Jelínková
Družstvo: ženy „A“
Post: smečařka
Ročník narození: 1976
Výška: 180cm

Jaké byly tvé volejbalové začátky (kdy, kde, trenér)?
Musím už trochu pátrat v paměti, bohužel už nejsem taky žádná sportovní mladice. Volejbalové začátky spadají do období středoškolského studia, myslím si, že ve druhém ročníku gymnázia jsem začala chodit na volejbalový kroužek nebo to možná ani přímo volejbalový kroužek nebyl, byla to pravděpodobně směsice sportovních her, ale volejbal asi převažoval. No a pak jsem o velkých prázdninách absolvovala volejbalové soustředění s poličským oddílem, se kterým jsem potom pokračovala a
hrála místní soutěž, v té době okres, na kterou ty moje dosavadní herní dovednosti stačily.
Takže jsem začala ve svých patnácti, šestnácti letech. Trénovala nás Lída Haraštová (Škrábková) a myslím, že jsme potom hrály i krajskou soutěž. Hrálo se velice zjednodušeně na dvě nahrávačky, hra na jednu nahrávačku byla pro mě nepředstavitelná. V Poličce jsem hrála do konce SŠ, tedy do roku 1994. Nicméně jsem začala každopádně pozdě, tento hendikep jsem hlavně pociťovala, když jsem začala hrát extraligu v Olomouci na VŠ. Dříve totiž na tak malých městech jako je Polička neexistovaly přípravky a výběry potencionálních volejbalistek jako je tomu dnes. Já hlavně asi těžila z talentu a z vysokého výskoku, který tak jasně naznačil, jakým směrem se budu ve volejbale ubírat.

Vývoj volejbalové osobnosti vzhledem k postům (co nejoblíbenější)?

Jak už jsem říkala, můj post byl víceméně jasný od začátku, tedy post smečaře. I když v Poličce byla situace trošku jiná. Já zde působila v době, kdy se hrál systém na dvě nahrávačky a vzhledem k mé výšce (tady jsem byla jedna z nejvyšších) jsem hrála spíše na středu, tedy blok. Ale v Olomouci tam to bylo jednoznačné, hrála jsem na smeči právě díky tomu výskoku a dynamičnosti, čímž jsem kompenzovala to, že jsem byla v té době, kdy jsem nastoupila, téměř nejmenší. Navíc post smečaře je jednodušší z hlediska postavení, herních činností (bloku), což já potřebovala, protože moje zkušenosti byly malé.

Tvůj největší sportovní úspěch?

Mistr Republiky 1995/96 (doufám, že jsem ten rok nepopletla).

Nedůležitější osoba na hřišti obecně?

Podle mě nahrávačka, protože ta tvoří hru.

Kdo z oddílu se ti v současnosti herně nejvíce líbí?

Já se většinou dívám na hráče komplexně, tzn. nejenom jak uspěje na síti, ale taky jak je úspěšný na příjmu, v poli a taky jak moc ta jeho herní kvalita kolísá. Ve Svitavách jsou hráčky, které i když nemají svůj den, tak si odehrají „to svoje“, ten jakýsi průměr. A pak jsou hráčky, u kterých se ten dobrý výkon střídá s tím horším, a to je pro družstvo samozřejmě míň platné. Já nechci tímto způsobem nikoho nějak kritizovat. Je jasné, že toto je taky podmíněno věkem a zkušeností a herními možnostmi daného družstva.
Když tak nad tím při tomto psaní přemýšlím, mně se herně líbí Kača Bláhová, protože je to velký bojovník a v poli dokáže zahrát neuvěřitelné balóny, na druhou stranu je to hráčka, která když si pořádně nebouchne do míče, tak umí úplně na hřišti zmizet (což samozřejmě není jenom její chyba), a to je strašná škoda, protože je v týmu velice potřebná. Navíc je mi sympatická svou univerzálností, může hrát na jakémkoli postě (směč, blok, univerzál, určitě i libero, ale tam by jí byla škoda). Druhé jméno, které mě tak při psaní napadá je Monika Šařecová. Ta se mi zase líbí svojí snaživostí, pokud jí vydrží (a bude trpělivá), mohla by se určitě propracovat ke stálému místu v základní sestavě. No a do třetice bych se zmínila o Vendule Svobodové. Ta podle mě odvádí na postu libera záslužnou práci.

JINÉ

Oblíbená hudba?

Nemám nic konkrétního, když něco slyším, tak se mi to buď líbí nebo nelíbí. Dávám přednost pohodové muzice, žádný metal nebo techno. Když teď jezdím na tréninky a zápasy, tak v autě poslouchám v poslední době CD od Seala nebo Duffy.

Jaký se ti líbí kluci?

Vysoký, sportovní typ.

Provozuješ i jinou sportovní činnost než volejbal (jakou)?

Teď víceméně žádnou, celý můj čas mi zabírá rodina a člověk spíš už pak nemá ani sílu a chuť ještě něco podnikat. Už jsem zkrátka taky pohodlná.

Co na sebe prozradíš ze soukromí (rodina, práce…)?

Myslím, že už jsem toho tady napovídala dost a zrovna mě nic nenapadá.

OTÁZKY JEN PRO TEBE

Extraliga Olomouc počet sezón + umístění, trenér + tréninky (intenzita, náplň, na co důraz), slavné spoluhráčky (reprezentace)….co tě napadne.

V Olomouci jsem odehrála čtyři sezóny. Mohlo jich být pět, ale byla jsem na jednu stranu slaboch, protože pět let byla délka mého vysokoškolského studia, jenomže už první ročník na VŠ byla pro mě změna, navíc úroveň, intenzita a počet tréninků byla změna další a já měla pocit, že to nepůjde všechno zvládnout, takže jsem sice v prvním ročníku začala trénovat, ale do vánoc jsem to vzdala. No nicméně jsem se ke konci prvního ročníku opět vrátila a začala opět trénovat se vším všudy, co to obnášelo. Sezóna se zahajovala na začátku srpna klasickým týdenním soustředěním na Pastvinách (trénink 4krát denně, z toho dopoledne střídavě ob den posilování s během, pak volejbalový trénink zaměřený spíš na techniku, po obědě jízda na lodích a herní trénink). Po soustředění se najelo na dvoufázové většinou desetidenní cykly, ve kterých byly zahrnuty i víkendové turnaje. Ty vlastně trvaly téměř do začátku sezóny, hrálo se hodně mimo republiku (Polsko, Slovensko, Německo, Rakousko), trenér nechtěl hrát zápasy s týmy, se kterými se potkává přímo v soutěži. To přípravné období bylo vždycky nejhorší, hodně se cestovalo, trénovalo, domů se člověk dostal třeba jednou za měsíc a to na den. Jakmile se začala hrát soutěž, tak se to určitým způsobem zklidnilo a zpravidelnilo. Ve čtvrtek a v sobotu byly zápasy, trénovalo se sedmkrát týdně kromě neděle, v úterý a ve čtvrtek byly navíc ranní tréninky zaměřené hlavně na servis a příjem, no a ve středu byly herní tréninky, to se pouze hrálo. Takže volný den byla neděle, ale to zase my ty mladší jsme mohly hrát ještě1. ligu za Olomouc „B“, tak toho volna moc nezbývalo.
Já nastoupila do zlaté éry olomouckého volejbalu, čtyřikrát za sebou Olomouc vyhrála Mistra republiky a já měla to štěstí, že i ten pátý rok, kdy už jsem tam působila i já, Olomouc získala titul i po páté (sezona 95/96), navíc jsem opravdu hrála, byla jsem v základní sestavě. Pak už se nám obhájit titul nepodařilo (sezóna 96/97 3.místo, sezóna 97/98 5.místo, sezóna 98/99 3. místo). Kromě extraligové soutěže se taky hrála evropská soutěž Liga mistrů. To bylo dobré v tom, že člověk měl příležitost vidět a někdy si zahrát se špičkovými evropskými týmy, navíc poznat trochu život jiné země. Já mám hroznou paměť, ale vím, že jsme hrály v Athénách, ve Francii s Cannes, pak jsme letěly soukromým letadlem kamsi do Ruska, kde nás vyprovodily z palubovky za 45 minut. Zkrátka hodně se cestovalo a mně to už tak nějak splývá, takže už  přesně nevím, co byl turnaj, co Liga mistrů a nebo interliga, která se vlastně taky první dva roky mého působení hrála. Vím, že jsme absolvovaly vánoční turnaj ve Španělsku, hrály jsme ve Vídni, v Německu.
Co se týče slavných volejbalistek, měla jsem tu čest poznat aspoň krátce nahrávačku Evu Štěpančíkovou, která k mé smůle po těch čtyřech titulech odcházela hrát do Německa. Jinak jsem hrála se Světlanou Janáčkovou, Evou Celbovou, Zdenou Zimmermanovou (ta pro změnu zase odešla hrát do Švýcarska) a Kateřinou Jenčkovou, která se vrátila, tuším, z Ilálie.
Ještě bych se zmínila o trenérovi, který pro mě byl člověk velice nepříjemný ve smyslu jeho chování k hráčkám. Byl velice výbušný, uměl člověka dokonale psychicky vydeptat. Takže než aby pomohl, spíš hráčky potopil svými jízlivými poznámkami a urážkami. Pokud se k tomu přidala i nevraživost některých spoluhráček, bylo mi někdy na hřišti opravdu krušno. Člověk se musel naučit se obrnět, aby mohl nějakým způsobem uspět. Ale jako trenéra jsem ho uznávala, byl pro mě autorita. Já se naučila jeho nepříjemné poznámky nevnímat a vypouštět. Ve srovnáním s ostatními hračkami jsem s ním vycházela nakonec celkem dobře, já si udělala tu svoji práci, odtrénovala jsem, co požadoval a měla od něho pokoj.
Celkově to byla každopádně dobrá škola i do života.

Jsi s někým z „Olomouce“ stále v kontaktu?

Ted už delší dobu ne. Celkově ten tým prošel za tu dobu mého působení změnami. Byla to směsice profesionálních hráček a studentek. Ty lepší hráčky odcházely do zahraničí, my mladší a méně zkušené jsme pomalu získávaly šanci udržet si jistější místo v základu, no a přicházely i hráčky nové. Za tu dobu mého působení v Olomouci jsme si i tak vytvořily celkem dobrou partu, my studentky jsme většinou k sobě měly blíž, už jenom tím, že jsme spolu bydlely na kolejích. Dvěma spoluhráčkám  (Eva Celbová, Kateřina Zábranská) jsem byla ještě po VŠ na svatbě. S Kačenkou, se kterou jsme si nakonec byly tak nějak nejblíž, jsme byly aspoň ze začátku v telefonickém kontaktu, já občas jezdila za ní do Olomouce, protože ona narozdíl ode mě neskončila a hrála extraligu dál. Pak se i ona vrátila do rodného Uherského Hradiště, založila rodinu a tak nějak ten kontakt vymizel. Já totiž nemám moc ráda povídání po telefonu a Uherské Hradiště je pro mě dost z ruky. Mluvily jsme spolu naposledy před dvěma roky.

Na VŠ tě kromě volejbalu lákali také do atletiky (skok do dálky). Jaký je tvůj osobák?

Asi něco málo přes pět metrů. Jestli se nepletu 5,30 m. To sice není žádná sláva, ale kdybych zapracovala pořádně na technice, určitě by šel výkon nahoru. Teď jsem si vzpomněla, že jsem na základní škole držela osobní rekord školy ve skoku dalekém výkonem 4,90 m, takže jsem moc velký pokrok od té doby neudělala. Atletiku já měla taky celkem ráda, ale pro mě je hodně individuální. Když něco pokazíš, není už  moc šance, že by ti mohl ještě někdo pomoci. Proto mě to možná táhlo víc ke kolektivním sportům.

Nelitovala jsi někdy rozhodnutí věnovat se volejbalu?

Rozhodně ne. Je to pro mě jistý způsob realizace a relaxace.

Kdybys měla možnost vybrat si herní styl, zvolíš spíše hru klasickou (kopce, buchty) nebo kombinační. A v návaznosti .. jsi typ riskující nebo zajišťovací (ve smyslu raději přehrát než zkazit)?

To se samozřejmě odvíjí od toho, jaký je soupeř a jaké jsou herní možnosti týmu. Rozhodně je lepší hra kombinační, protože je účinnější, ale taky náročnější z hlediska herních dovedností. Pro „kopce“ jsem v případě, že není jiná možnost útoku, pak je podle mě lepší nezrychlovat hru a spolehnout se na vykrytí spoluhráček. Ale jinak jsem pro rychlejší hru a rozdělování nahrávek (pro rozhození bloku soupeře), tím mají útočící hráči ulehčenou pozici a hra není pro soupeře tak čitelná. Stejně tak se přikláním spíše k riskování než k zajišťování, i když jsou zase samozřejmě situace, kdy jiná možnost než balón přehrát není. Mám na mysli takové to zdravé riskování (podle herní situace), soupeř by měl mít pocit, že je ohrožován. Přehrávání většinou nahrává soupeři, dává mu možnost se rozehrát.

Už máte doma jasno, jestli kluci budou čutat nebo pinkat, případně za jaký oddíl?

To zatím vůbec neřešíme, necháváme tomu volný průběh. Ale vzhledem k velké energii a aktivitě mých dětí je budeme nuceni raději do nějaké sportovní činnosti začlenit, aby byl potom doma klid.

Jaký máš názor na fyzické tresty ve škole? Jsi hodná nebo přísná kantorka?

Za tu mou krátkou pedagogickou praxi (5 let) jsem nebyla nucená fyzický trest použít. Jednak fyzické tresty jsou zakázané a já asi ani nejsem ten správný typ. Nedovedu si zatím představit situaci, která by mě k nějaké facce vyprovokovala. Ten dotyčný student by u mě spíš skončil jako člověk, se kterým si už nemám co říct, než abych ho bouchla, to by bylo pod mou úroveň. No a jestli jsem hodná nebo přísná kantorka, to je spíš otázka na ty, které jsem učila.
 
A ten Rudolf Jelínek z Vizovic je tvůj příbuzný?

Tak to bohužel není, ale slivovičku má dobrou.

Jaké téma jsme vynechali a ty bys o něm ráda pohovořila?

Je určitě hodně témat, na která by se dalo pohovořit nebo některé rozhodně víc rozepsat, já spíš neustále řeším otázku času. Každopádně jsem ráda, že jsem tento rozhovor poskytla. Nutilo mě to zavzpomínat na staré časy a hlavně jsem zjistila, že si taky spoustu věcí už nepamatuji. Je pravda, že VŠ byla jedna kapitola mého života, kterou jsem tak nějak uzavřela. Člověk už je zase někde jinde a řeší jiné věci.

DOTAZY ČTENÁŘŮ

Renato, možná se mohu plést, ale na mě působíš plachým a skromným dojmem. Jak vnímáš publikum nebo vrchol zápasu ve zkrácené hře. Dovedeš se pořádně rozdivočit - mohou Tě k tomu vyhecovat diváci? Kdy ses na hřišti nejvíce rozčílila a jak to dopadlo? Elvis
Odpověd pro Elvise: Myslím, že tvůj odhad na mou osobu je správný, trochu
bych polemizovala s tou plachostí, každopádně já jsem spíš uzavřenější
člověk, který se nerad hádá a nerad vyhledává zbytečné konflikty. Publikum
vnímám jako kulisu, která k volejbalu bezprostředně patří. Je fajn, když
člověk nehraje v "tiché" hale. Jsem ale typ, který si poznámek publika moc
nevšímá. Jsem tak asi zvyklá z Olomouce, snažím se soustředit na výkon a
nerozptylovat se připomínkami, ať jsou od diváků nebo od protihráček. Stejně
tak se nesnažím rozptylovat skórem v zápase, někdy ho raději ani nesleduji a
snažím se hrát za každého stavu stejně. Ke zdravému vyhecování mi někdy
stačí chyba rozhodčího nebo soupeř nebo průběh zápasu. No a vytvoření dobré
divácké atmosféry rozhodně výkon podpoří. Jinak mám ale pocit, že se při
svitavských zápasech rozčiluju celkem dost, rozhodně nejvíc ze všech hráček.
Dokáží mě "vytočit" zbytečné chyby, kterých předvádíme někdy až moc, a někdy
taková ta bezmoc otočit velké  bodové "šnůry" soupeřek. Já tím, že jsem spíš
uzavřenější člověk, spoustu věcí v sobě dusím, ale potřebuji taky nějaký
ventil, který většinou spočívá v tom, že si hlasitě zařvu, zanadávám nebo se
jdu projít ze hřiště. Největší rozčílení mělo u mě podobu sprostých nadávek,
už nevím, jaký to byl zápas, skončilo to upozorněním rozhodčího.

Chtela bys vyzkoušet nějaký adrenalinový sport? Renata
Odpověď pro Renču: Adrenalinové sporty mě nelákají, nevím, jestli jsi měla
na mysli nějaký konkrétní. Já jsem v tomhle směru asi trochu zastaralá, já
uznávám takové ty klasické sporty (atletika, plavání, sportovní hry,
gymnastika, lyžování) a novějším sportovním aktivitám se tak nějak bráním
nebo je nevyhledávám. A stejně tak je tomu asi i v případě těch
adrenalinových sportů. Takže skákání padákem, nebo na laně nebo lezení po
stěně či skiboby, motorky nebo formule a co já vím, co ještě, mě zatím
nechávají klidnou.

Co vzkážeš fanouškům svitavského volejbalu a čtenářům oddílových webových stránek?

Aby nám zachovali přízeň a věrnost. No a protože se blíží vánoční čas, tak přeji všem krásné a pohodové vánoce.

Děkujeme za rozhovor.

 

 

Příště se můžete těšit na Petra "Dolíka" Doležala (muži). Případné dotazy posílejte na paja.nem@centrum.cz.

Pavlína a Jirka

 

Pozn.: Speciální dík pro Petra Sezemského za přípravu fotek pro čtvrteční rozhovory.

© 2007-13 Luboš Branda & volejbalový oddíl TJ Svitavy

powered by Drupal - template FlorAll