Nebaví mě jednoznačné zápasy

Nehraje závodně, i když s áčkem absolvuje veškerou přípravu a tréninky. Pro tým dělá práci, o které ani některé hráčky netuší, že se dělá - prostě něco funguje tak nějak automaticky. Moc děkujeme, Oluško. I za práci na akcích pro děti... Kdo nevíte, co je kromě volejbalu velkým koněm Oli, a necháte si poradit, co rozhodně nedělat po zimě, čtěte dál.

 


 

Jméno: Olga Gabrlíková
Družstvo: ženy A (dříve aktivně; dnes taky tam, ale už jen na pohodu), Radiměř (MVL)
Post: hlavně blok, ale zaskočím tam, kde jsem zrovna potřeba, nesnáším a nejde mi nahrávání
Ročník narození: 1979
Výška: 179 cm

Jaké byly tvé volejbalové začátky (kdy, kde, trenér)?
To už je hooodně dávno! Před 2Oti lety – byla jsem ve 4. třídě. Chodilo se na Střelnici ještě do staré tělocvičny, od prvopočátku nás drezúrovala nás Marcela.

Vývoj volejbalové osobnosti vzhledem k postům (co nejoblíbenější)?

U ženských blok – jen mi chybí rychlost a dokonalost.
A z čeho mám v poslední době radost – v radiměřském týmu jsem se ocitla na smeči a občas se mi i zadaří a trefím se do hřiště, i když hrajeme na chlapské síti. A to je co říct! Už jsem konečně po těch letech pochopila, že se musí skákat dál od sítě ☺

Tvůj největší sportovní úspěch?

Byla jsem s kámoškou v létě na Šumavě, putovaly jsme s plnou polní, procházely přírodu a spaly po kempech. Jednou jsme se vydaly (naštěstí bez velké zátěže na zádech) na túru z Nové Pece. Počítaly jsme, že to bude okruh tak do 35 kiláčků. A ejhle!... Ze začátku furt pohodová procházka a hezký počasíčko. Přešly jsme nejvyšší vrchol Šumavy a šly dál po hranicích. Protože tam měli českou turistickou trasu uzavřenou, tak jsme musely jít Německem. Cesta vedla ani nevíme kam a značení skoro žádný. Už bylo kolem 18. hod., začalo bouřit a nás čekal ještě Schwarzenberský kanál, což bylo tak 20 kiláčů lesem. Tak ty jsme překonaly indiánským během. Když jsme vylezly z lesa, už bylo šero a po bouřce. Pak jsme si to štrádovaly asi ještě 5 kiláčků do kempu. Po přepočítání kilometrů jsme se dostaly k číslu 48.

Dění v oddíle sleduješ, můžeš nám prozradit, kdo z oddílu se ti v současnosti herně nejvíce líbí?
Renča Jelínková svými tvrdými smeči, Blážule Káčulová a Vendy Svobodovic svojí rychlostí a obratností. Můžu jen tiše závidět ☺

Kdo je tvůj favorit na letošního vítěze MVL, a se kterým týmem si vždy dobře zahraješ?

Vítěze si nechám pro sebe, nechci nic zakřiknout.
Dobře si zahraju s takovým týmem, který je herně stejně vyrovnaný s námi. Hra je pak napínavá a je o co bojovat. Nebaví mě jednoznačné zápasy.

Kdo z účastníků MVL se ti dlouhodobě vzhledem k podaným výkonům na hřišti líbí?
Asi Sněženky a machři.

Co se stalo s týmem a holkama „My nevíme“?

Já už „vím“! Holky se věnují dětem a hlasu srdce. Chlapi si huntujou těla - staví baráky a pečují vzorně o své rodiny. A já s Mirkou jsme přeskočily k Radiměři. Teď se k nám přidal i Míra, musel si trošku odfrknout od té stavařiny.

Jaké máš jiné záliby?

Ráda se projedu na kole, běhám, chodím po přírodě (hory) a fotím, co se dá.

Kolik kiláků jsi na kole ujela najednou nejvíc?

Bylo to nějak čerstvě po zimě, to jsem vždycky jak urvaná ze řetězu. No, a pak si nadávám, co to zas vyvádím. Vždyť přece vím, že musím postupně, ale … bylo to 117 kiláků za den. Je pravda, že asi s 2 hodinovou pauzičkou, která mi moc nepomohla, protože jsem za tu dobu odpočinku totálně ztuhla - to víte, ještě jsem si dala kafíčko a buchtu u kámošky. Večer mě bolela prdýlka a skoro týden jsem chodila jak kačena.

Oblíbená hudba, film, knížka?

Hudba – nejradši pařím na 90.tky, Jacksona, Roxeťáky a hopsnu si i na trancovku v podobě ATBho, PvD. Co teda nemusím, je dechna. Ale není dechna jako dechna. Že holky! Když si tak po tréninku zalezete v hale do sprchy a pěkně si tam zabékáte tu našu pěkně od podlahy, to je hned lepší náladička ☺
Film – koukám jen semo tamo. Sleduju spíš dokumenty o přírodě, zvířatech a cestování.
Knížka – oblíbenou nemám žádnou, ale ráda si prohlížím všemožné encyklopedie.

Jak jsi na tom s divadlem (dříve tento kůň nahradil volejbal)? A co tě přilákalo zpět?

Divadlo už skončilo dávno…všeobecně to mám asi takto. Jsem v nějaké skupině lidí (takových bylo a je kolem mě hodně) a je mi s nimi dobře. Ale postupem času se lidi mění a dějí se různé věci kolem. Nemůžu mít všechno, tak jsem začala selektovat a hledat si opravdové místo, kam patřím, co mě v životě naplňuje a co dělám s radostí. Teď jsem spokojená.

Nedávno jsi změnila povolání - od malých dětiček ke středoškolačkám - jak jsi spokojená a co bys označila jako největší „hrůzu", které se na sobě tyto holky dopouštějí?
Nechci to zakřiknout, ale spokojená jsem. Cítila jsem na sobě, že už malých dětiček bylo dost. Teď řeším úplně jiné věci - víc dospělejší. Ale pravda je: malé děti - malé starosti, velké děti - velké starosti☺ Holky dělají občas naschvály, koulejí očima a mají silácké řeči. Hned vám do očí něco vpálí a vy musíte pohotově reagovat, což je občas bonbonek…ale jinak se s nimi dá mluvit skoro o všem možném. Musím mít přehled, co je kde nového, co se děje, protože se neustále na něco vyptávají. Takže snad mě mozek do budoucna nezakrní. „Holky“ jsou docela prima. Převážně záleží na tom, z jak moc slušné rodiny pocházejí.
Největší „hrůza“ dospívajících? Všeobecně – myslí si, že jim vše projde. Jdou do extrémů. A nejhorší na tom je, že občas rodiče ani neví, co jejich slušná dcérenka či synáček dělají… a ani to vědět raději nechtějí a věří jim všechny lži. Taky jsem nebyla svatoušek, ale určitě jsem takhle nevyváděla. Holt mají víc možností, znají svá práva, ale povinnosti ne. Řeknu vám, když u nás na sídlišti vidím tu sebranku, stydím se za ně …a nejhorší je, že se k nim přidávají i mladší děti.

Ráda cestuješ, kde se ti zatím nejvíce líbilo, co tě nejvíce zaujalo a co bys ještě ráda absolvovala (co je ve tvých možnostech) a co je tvým (zatím nesplnitelným) snem?
Za těch pár let jsem si udělala obrázek o tom, co je mi nejblíž. Několik let už s kamoškama v létě jezdíme prozkoumávat nějakou lokalitu v Čechách – převážně hory. Tam je mi dobře ☺ Panorámata, příroda, ptáčci a pohodička, zkrátka daleko od přeplněných měst. Jinak z ciziny miluju sever – uhlazenost krajiny, děsivé dálky, fjordy, svěží zelenou trávu, obydlí z kamene, zvířata a čerstvý vzduch. Fakt nemusím jih – vedro, opalování a přeplněné pláže. U toho si neodpočnu. Ani mě nelákají památky, takovej já jsem kulturní barbar.
Ještě bych chtěla navštívit…ale to je doopravdy jenom sen, je to bohužel všechno o penězích. A sever byl, je a vždycky bude patřit k finančně dražším oblastem, ale mně nejbližším.

Co vzkážeš fanouškům svitavského volejbalu a čtenářům oddílových webových stránek?

Sice jsou to občas nervíky, ale přece jenom se choďte dívat a fandit. Ti na place to vždy ocení. Webovkám přeju hodně lidiček online.

Děkujeme za rozhovor.

Na příští týden Vás prosím o otázky pro trenéra a příležitostného volejbalistu Jiřího Švihela :-) Posílat je můžete na e-mail paja.nem@centrum.cz, případně zprávou na facebook.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© 2007-13 Luboš Branda & volejbalový oddíl TJ Svitavy

powered by Drupal - template FlorAll