S mladší dcerkou jsem do oddílu doživotně přihlásila i sebe

Dnes to máme takové rodinné setkání. Aktivní hraní mezi Jaruny už odbývá, ale za to se vydatně věnuje oddílovým financím - zejména příspěvkům (co se zavedly školní přípravky, je to věru těžká lopota) a také je z ní šikovná hosteska při našich domácích utkáních, pomocná ruka při mládežnických akcích, šefvyplňovač tabulek při akcích Jarunů.... Poslední ze známé Jarunovské čtyřky je moje nejmilejší maminka. Takže dnes tak trochu rodinný podnik :-)

Jméno: Anna Němečková
Družstvo: Jaruny (odrostenky)
Post: univerzál (tenkrát každý nahrával, smečoval i blokoval)
Ročník narození: 1949
Výška: nejvyšší 161 cm

Jaké byly tvé volejbalové začátky?
S volejbalem jsem začínala v osmé třídě. Ani nevím, jestli byl nějaký nábor, ale byla nás plná tělocvična Na Střelnici. Trénoval nás pan Vymětal. Tréninky byly dost tvrdé a chodilo se i v neděli dopoledne. Časem nás postupně ubývalo, až nás zůstalo asi deset. Tenkrát se nehrála přehazovaná nebo trojkový a čtyřkový volejbal, pěkně natvrdo hned šestky. V zimě jsme trénovaly v tělocvičně, v létě na dnešních antukových hřištích. Měly jsme přísného trenéra, ale měly jsme ho rády. Vždycky si bral každou hráčku na chvíli zvlášť a pořádně jí dal zabrat. Smečoval na ni, ulíval, zkrátka ji pořádně prohnal. Tréninky probíhaly skoro stejně jako dnes, jen bych řekla, že byly delší a náročnější rozcvičky. Jinak nezůstalo stejné vůbec nic. Na zápasy jsme jezdily vlakem. Vstávalo se brzy ráno a vracelo se pozdě odpoledne nebo večer, záleželo, jak jsme stíhaly železniční spoje. Ve vlaku se hrálo na kytaru a zpívalo. Byla sranda. Hřiště bývala prachová, písková, antuková. Za šatny sloužily různé boudy u hřiště, dvorek sousedícího rodinného domku nebo kousek trávy vedle hřiště. Na umytí po zápase bylo někdy umyvadlo, někdy zahradní hadice s vodou a někdy musel stačit potok. A když nám jel vlak, tak jsme se ani nemyly. Vzpomínám si na naše první dresy. Koupily jsme si bílá chlapecká trička (tenkrát je kluci nosili k červeným trenýrkám do tělocviku) a na ty si vyšily čísla. Dnes by v tom nešla patnáctiletá děvčata ani na trénink a my v tom honily vodu. Později jsme dostaly nějaké starší oddílové dresy.

Mohla bys nám popsat průběh tvé sportovní kariéry?
Moje volejbalová kariéra byla vlastně docela krátká. Za Svitavy jsem hrála od 14 do 19 let jako žákyně a dorostenka. Nejčastějšími soupeřkami v soutěžích nám byly hráčky z Lanškrouna a Ústí nad Orlicí. Nejvzdálenější místa, kde jsem si zahrála závodně volejbal, byla asi Praha a na druhé straně Martin. V roce 1967 se začal hrát ve Svitavách ženský fotbal. Z výběru středních škol a sportovních oddílů vzniklo ženské družstvo. Měla jsem tu čest hrát pravého beka. Když se v roce 1968 rozpadl ženský volejbal, dostala jsem se přes kamarádky z fotbalu do oddílu házené. No a tu jsem hrála až do 37 let. Já jsem vůbec dělala sporty, ve kterých je potřebná výška (a tu já nikdy neměla), ale my malí, šikovní, s pořádnou myslivnou se uplatníme všude.

Se kterou babou se ti hrálo fakt výborně, která byla třeba největší bojovník a která největší ranařka?
Za volejbal to říci nemůžu, ale za házenou ano. Nikdy jsem nebyla typ tvrdého hráče a tak jsem vymýšlela a nahrávala. Dobře se mi hrálo s dvojčaty Vlastou a Věrou Komárkovými. A to byly taky největší ranařky, na hřišti i mimo něj (ale v dobrým).

Tvůj největší sportovní úspěch?
Nic moc. Nějaká vyhodnocení na trastových volejbalových hrách a přeborník kraje v házené.

Kdo z oddílu se ti v současnosti herně nejvíce líbí?
Jednoznačně Renata Jelínková. Její herní technika, zápal při hře a tréninkové nasazení může být příkladem všem ostatním. Je velkým přínosem pro ženský volejbal a můžeme si jenom přát, aby to u nás ve Svitavách ještě dlouho vydržela.

Z čeho máš za ty roky v oddíle největší radost a co je (bylo) pro tebe největším zklamáním?
Největší radost mám z toho, že se našim ženským podařilo dostat do 2. ligy. Radost mám i z toho, že se o to zasloužila svou troškou i dcerka Pavlína. Chtěla jsem napsat, že z ní za ty roky práce vyrostla docela dobrá nahrávačka, ale to bych vzhledem k její výšce kecala. Ale i když nám moc nenarostla, tak je docela dobrá.

Řekni nám nějakou „veselou příhodu z natáčení“ z Hošťálkové?
Těch bylo tolik, že nevím kterou. Řeknu vám jednu, která není z Hošťálkové, ale často si na ni vzpomeneme. V době, kdy jsem chodila do deváté třídy, jsem jela na turnaj do Lanškrouna hrát za starší dorostenky. Večer byla pro účastníky turnaje v kulturáku zábava. Holky se vyfikly, namalovaly srdíčka a vyrazily za tanečkem. Tenkrát s námi byla paní Vymětalová a dělala gardedámu. Mě vzaly s sebou jen tak na čumendu, protože jsem ještě na žádné zábavě nebyla. Jenže žádná klidná čumenda. Přišel si pro mě tanečník. Mně se moc nechtělo a styděla jsem se. Holky z toho měly srandu a ještě mě pobízely, jen ať jdu. Tak jsem šla. Hráli něco rychlého a já se kroutila podle ostatních. Když přestali hrát, otočila jsem se a šla ke stolu. Můj tanečník za mnou přišel a povídá: Kam jdeš, když hrajou tři fláky? Já tenkrát ještě nevěděla, že se hrají tři kusy. Všichni z toho měli hroznou srandu a ještě dnes se mezi sebou ptáme: kam jdeš, když hrajou tři fláky?

Společně s Marcelou jsi s námi „pocestovala“ také turnaje českého poháru. Aktuálně to čeká naše kluky – Ďábly. Na co ráda vzpomínáš, na co bys radši zapomněla a co bys klukům vzkázala?
Kolem roku 1990 založila Marcela nové družstvo děvčat. A protože moje mladší dcerka Pavlína dosáhla věku, kdy by měla začít sportovat, přihlásila jsem ji do tohoto družstva. To jsem ale netušila, že jsem na hodně let, vlastně doživotně, přihlásila i sebe. Marcela potřebovala k ruce ještě někoho a už jsem v tom lítala. Na tréninkách jsem jen pomáhala, ale na zápasy a hlavně na Český pohár jsem jezdila poctivě. Hlavně poháry byly zážitek. Hrály jsme v Praze, Zbečníku, Novém Jičíně a často Přerově. Brzy ráno s krosnou na zádech na vlak, někdy jsme si i sedly, rychle přesedat, spočítat holky a jelo se dál. Spalo se po tělocvičnách a školách na žíněnkách nebo karimatkách. Někdy se zadařilo a spaly jsme na internátu v postelích. Jenže pak nás obvinili (učiliště v Přerově), že jsme ukradly nějaké sirupy a ještě nějaké blbosti a to z pokoje, kde zrovna spala Marcela a já. No to si naběhli. Nebudu to rozebírat, znáte Marcelu. Samotné zápasy trvaly od rána do večera. Někdy se dařilo, někdy moc ne. Celkem se dá říci, že si děvčata v turnajích Českého poháru vedla dobře. O tom svědčí i účast na mistrovství republiky žákyň. Na tu dobu vzpomínám ráda. Jen si kolikrát říkám, že kdybych byla chlap, tak mi z těch nervákových zápasů zbyla holá hlava. Co bych vzkázala našim Ďáblíkům? Vím, že se hraje o postup ve skupinách a nakonec i o pohár, ale především si jdete zahrát pro radost a nasbírat zkušenosti. Tak se hlavně bavte a utužujte si partu.

Obecně jsi s trénováním pomáhala nejen v začátcích, ale s míči nám občas pomáháš i teď. Za tu řadu let nás prošlo před „tvýma očima“ mnoho. Kdo si myslíš, že měl vydržet, kdo byl talent a je ho „škoda“?
Je pravda, že za dobu, co se motám kolem volejbalu, jsem poznala hodně děvčat. Některá přišla a odešla za krátkou dobu, některá odešla ze Svitav a některá z osobních důvodů. Myslím, že je velká škoda, že volejbal přestala hrát Mirka Kavalírová (dnes Štulpová). To byla hráčka, která na postu smečařky neměla ve své době konkurenci. V podstatě hrála dobře na všech postech. Snad svůj talent přenesla na své 3 děti a ty našemu volejbalu dají všechno, co mamka nestihla.

A teď na téma příspěvky… Není asi jednoduché pravidelně nás uhánět o penízky, které musíš k přesnému datu odevzdat. Koho bys pochválila?
Příspěvky, to je věc. Někdy si připadám jako výběrčí daní v Pyšné princezně. Už mám svůj systém a je to rok od roku lepší. Nejlepší „daňoví poplatníci“ jsou družstva žen, Petr Sezemský a paní učitelka Slezáková a pan učitel Lidmila.

Vývoj družstva Jaruni se během posledních dvou let celkem dynamicky změnil. Jak to bude s pravým jaruním pinkáním?
Ještě asi před 15 lety jsme jezdily na turnaje veteránů. Hlavně do Čestic a Radčic. Postupně byl problém sehnat alespoň šest hráček, tak jsme s turnaji skončily. Začaly jsme si hrát pro radost jednou týdně v tělocvičně nebo na hřišti. Naše řady původních Jarun rozšířily dvě „mladé vtěrky“ Marcelka a Ivetka, později přišel Jiřík Švihel, Mirek Kelnar a Luděk Šimek. V poslední době přibyli další, o dost mladší, hráči a hráčky a bylo po „srandě“. My si chodily protáhnout kosti, přitom dát pozor, abychom se při našich nekontrolovatelných pohybech nepřevrátily nebo dokonce nezranily. A přitom stačily probrat, co je nového a kdo zná jaké nové drby. Potom jsme zašly na pivo. Dnes už je to o něčem jiném. Ti mladší si už chtějí opravdu zahrát a na to my starší už nemáme. Ale to je v pořádku a člověk musí vědět kdy přestat. Jenže to neznamená, že jsme si natáhly bačkory a sedly k televizi. Když je hezky, jezdíme na výlety na kolách a v zimě chodíme hrát bowling.

Příjmou Jaruni výzvu v podobě účasti v 1. MVL?
Ještě před rokem bych účast družstva v 1. městské lize viděla dost černě. V současné době se kádr družstva podstatně změnil. Odešly starší hráčky a přišly mladší šikulky. Takže by si příští ročník MVL měli určitě zkusit 1. ligu zahrát. Jednak si zahrají bezvadný volejbal a potom, kde je psáno, že se v lize udrží nebo se do ní znovu dostanou? Je potřeba chytnout příležitost za pačesy.

Jaké téma jsme vynechali a ty bys o něm ráda pohovořila?
Byla bych ráda, kdyby se volejbal stal v naší rodině tradicí. Vnuk Tomáš to už nestihne, tak to zůstane na Zuzance. Ta už se jednou týdně sehrává s Nikolkou Langerovou. Doma ji učí házet, smečovat a padat táta s mámou.

Co vzkážeš fanouškům svitavského volejbalu a čtenářům oddílových webových stránek?
Chtěla bych vzkázat hlavně rodičům našich volejbalových nadějí, aby chodili dětem fandit, podporovali je a chválili. Děti jsou rády, když mohou předvést hlavně mámě a tátovi, jak jsou šikovné a co se všechno naučily. Jinak srdečně zdravím naše volejbalové fanoušky a příznivce. Věřím, že se budeme nadále vídat v hale nebo na naších antukových hřištích.

Děkujeme za rozhovor.

Pavlína