Volejbalová dráha Petra Pláteníka vrcholí ve vysněné italské A1

Petře, jsi hodnocen jako jeden z nejlepších smečařů italské A1. Hrál jsi v Belgii (Nolliko Maaseik), v Řecku (Panathinaikos) a teď od roku 2005 Itálii  (Cuneo, Milano, Padova). Dá se nějak porovnat vypětí tréninků, atmosféra  při zápasech a trénincích, rozdílnost mentality podle jednotlivých států?

Z Odolene Vody, jsem odešel do Belgie kde jsem hrál 2 roky za Noliko  Maaseik, kvalitní klub evropského kalibru, korektní jednaní s hráči co se týká financí, ale i normálního života mimo volejbal. Život v Belgii mi  naprosto  vyhovoval, stále se vyhrávalo, fanoušci byli naprosto skvělí a udělali by pro  hráče cokoliv.

Po dvou úspěšných letech v Belgii (2x pohár, 2x mistři a 2x 5. místo v Champions league) jsem podepsal smlouvu do dobře známého klubu Panathinaikos v Řecku, který měl vysoké ambice, ale bohužel se nám nepodařilo tyto ambice naplnit. Ten rok jsme hráli tři češi pohromadě za tento tým (Novotný J., Zapletal), ale jak už jsem zmiňoval nedařilo se naplnit představy klubu, které zněly vyhrát soutěž, pohár a dostat se co možná nejdál v lize mistrů.

A tak začaly problémy. V průběhu sezóny vyměnili trenéra, přestali platit a musím přiznat, že takový tlak jsem nezažil nikde. Co se týká  fanoušků, klasičtí fotbaloví chuligáni, pořád vyhledávali problémy, pořád by něco ničili a někoho mlátili.

Po této sezóně (nakonec 3. místo v soutěži, finále poháru a postup ze skupiny v Lize mistrů) jsem si řekl dost - Řecko už v žádném případě!!! Změnil jsem managera a tak začala kariéra v Itálii, první rok jsem zaskakoval za Gibu či Wijsmanse v Cuneu. Ten rok se vyhrál italský pohár a třetí místo v soutěži. Měl jsem nakonec sezóny štěstí, protože trenér Prandi si moc nerozuměl s brazilským  univerzálem Andersonem a na play-off postavil základní sestavu tak, že Wijsmans hrál univerzála a já s Gibou na smeči. Moc pěkný zážitek, hrát po boku nejlepšího smečaře světa! Bohužel se nám, ale nepodařilo zdolat v semifinále  Maceratu  (3:2  na zápasy), která nakonec vyhrála soutěž.

Po této sezóně jsem měl  obrovskou chuť  hrát v základní sestavě. Doufal jsem, že dostanu nabídky z A1. Nakonec přišily, ale za málo peněz a jelikož ve sportu jde hlavně o peníze, tak jsem podepsal do druholigového Milána, které se chtělo dostat co možná nejdříve do A1.

Moc se nám ze začátku nedařilo. Soutěž A2 se nepřerušovala kvůli MS a tak než jsem se vrátil z MS, mělo naše družstvo 3 vítězství a 6 porážek. V tu dobu, ale Miláno koupilo obrovskou posilu na místo univerzála - Jakuba Novotného a když jsem se vrátil, byl to úplně jiný tým a všichni začali věřit, že postup je možný.

Mně osobně se s Jakubem hrálo skvěle, navzájem jsme se podporovali a drželi  jeden druhého v těžkých situacích. A s pomocí milánských fanoušku (3 - 4 tisíce na zápas), kteří byli asi zatím nejlepší v mé kariéře, se nám podařilo vyhrát 22 zápasů včetně poháru za sebou.

Po sezóně jsem doufal, že už konečně přijde nějaká dobrá nabídka z A1. Nakonec jsem prodloužil smlouvu s Milánem, ale vyskytl se problém. Nakoupili příliš mnoho cizinců a to by znamenalo, že by vždy jeden cizinec musel sledovat zápas z tribuny. Tak jsme se rozhodli s managerem, že bude jistější přestoupit do Padovy.

Takže opět změna klubu. Neměl jsem z toho zrovna dvakrát radost, ale splnil se mi jeden z mých snů - hrát v základní sestavě soutěž A1! A zřejmě proto, že jsem musel absolvovat tak dlouhou a složitou cestu, se  mi  letos tak daří. Měl jsem chuť všem ukázat, že na to mám hrát italskou nejlepší soutěž, ale samozřejmě nejen to. Dostal jsem se do dobré party k dobrému trenérovi. No a jak to dopadne po této sezóně, to si zatím nechám pro sebe.

Co bylo na začátku zahraničních angažmá nejtěžší překonat a jakou pomoc bys platil zlatem?

No v první řadě jazyk. Největší problém, když nerozumíte lidem, co si říkají! Stesk po domově kamarádech, rodině a českém jídelníčku. Zlatem bych platil cestu domu aspoň na pár dní v průběhu sezóny!

Mladší čtenáře webových stránek bude určitě zajímat, jak jsi vůbec začínal, jestli Ti vše šlo, jak se říká „po másle“, nebo Tě taky štvala metodická cvičení a fyzická příprava?

Začal jsem hrát volejbal v patnácti letech, ale měl jsem za sebou tenisovou a hokejovou přípravu, takže fyzicky to celkem šlo. Ted mi to připadá, že to šlo všechno jako po másle, ale určitě to tak nebylo. Ten sport mě začal bavit a já se chtěl zlepšovat. Tehdy jsem ani nepomyslel na to, že bych se tím jednou mohl živit. Měl jsem prostě chuť něco dokázat a postupem času jsem  věděl,  že  tenhle sport je pro mě ten pravý.

Tak jsem u něj zůstal a věnoval se mu a někdy až moc! Pozdní příchody do školy, nevypracované úkoly, předčasné odchody ze školy atd. Ale myslím, že to stálo za to :-) Měl jsem štěstí, že moje máma byla takový pedant. Bývala ředitelkou gymnázia a donutila mě dodělat si školu! A řekla, udělej si maturitu a pak si jdi kam chceš! A dneska jsem ji za to vděčný, protože kdyby se mi nedej bože něco stalo a já nemohl dál hrát volejbal, mohl bych jít dál studovat, nebo najít si nějakou zajímavou práci. Takže doporučuji ukončit alespoň střední školu!!!

Stejně jako každý mladý sportovec jsi měl nějaké volejbalové vzory, které mohly přetrvat až dodnes. Kdo to byl nebo je a proč?

Měl jsem obrovskou motivaci diky mému bratrovi, který hrával tenis a měl tu největší pozornost od celé naší rodiny a jako mladší bratr jsem na něj dost žárlil. Takže se dá říct, že to byl můj vzor. A momentálně jsem na něho moc pyšný, stal se trenérem Dominiky Cibulkové kterou dostal na 38. místo WTA.

Může mít hráč Tvých kvalit, hrající nejlepší soutěž na světě, sen hrát ještě někde jinde (viz. přestup brazilce Giby do Ruska)?

Jak už jsem se zmiňoval, jeden sen jsem si splnil a to ten že hraji italskou A1. Můj druhý a poslední sen je zahrát si Olympijské hry.

Volejbal se stal Tvojí naprosto profesionální prací. Když vstupuješ na palubovku, je to u Tebe normální rutina nebo máš podle vážnosti zápasu trému jako třeba herci v Národním divadle?

Řekněme, že je to zvláštní pocit když člověk přijde do haly plné lidí, ale jakmile se začne hrát, tak vás ta hra natolik pohltí, že nevnímáte nic co se děje kolem.

Volejbal je sport o chybách. Laik si myslí, že takoví hráči, jako jsi Ty, nemohou zkazit ani jeden míč. Kdy se Ti stalo něco hodně ostudného - tzv. školácká chyba - a s jakými pocity se pokračuje v zápase dál?

Největší potupa pro hráče je ta, když jde na podání a zkazí ho stylem, že se balón nedotkne ani spodní pasky. Naštěstí se mi to při zápase nikdy nepodařilo :-) a myslím, že o těch hráčích, kterým se to povedlo při zapase, se  mluví dodnes. A představte si, jak se potom takovému hráči pokračuje ve hře, když ví, že vstoupil do dějin volejbalu :-)

Hrál jsi po světě v mnoha halách. Dá se ještě vzpomenout na nejlepší a nejhorší zařízení, jestliže sečteš atmosféru, zázemí, připravenost  pořadatelů atd.?

Řekl bych, že se mi asi nejvíc líbilo finále Evropské ligy v Opavě, všechno fungovalo tak,jak mělo, hala výborná a fanoušci skvělí.

Osobně vím o mnoha lidech, kteří by Tě rádi viděli znovu hrát v reprezentaci, a už vůbec by bylo světové, kdyby se hrálo ve svitavské hale Na Střelnici. Určitě patříš k lidem, co se drží hesla:  „Nikdy neříkej nikdy!“

Souhlasím - nikdy neříkej nikdy! Mám v úmyslu se jednou do reprezentace vrátit, pokud o mě bude ještě zájem a nebudu mít zdravotní problémy.

Poslední otázka našeho prvního a věřím, že ne posledního rozhovoru bude věnována mládeži. Čím se sám vždycky řídíš, co je ten impuls, který Tě táhne za výhrou?

Výhra v dnešní době znamená peníze a slávu, ale není to jen o tom, jde spíše i o sebeuspokojení, že ta všechna dřina za něco stála. Všechno je to o tom říct si já chci! A vyhraje ten, kdo chce víc a je jedno z jakého důvodu.

U mě to  bylo spíše z toho důvodu, že jsem chtěl něco ve svém životě dokázat, jak se říká - splnit si své sny. Ale vyžaduje to obrovskou trpělivost, ne všechno se v životě vždy daří tak, jak si představujeme.

Přeji Ti brzké a bezbolestné uzdravení. Ať Ti to skáče nejméně jako doposud!

Elvis12

(článek byl napsán dříve a Petr již v neděli 9.3. nastoupil k prvnímu a zároveň vítěznému zápasu po zranění - Cimone Modena 1-3 Antonveneta Padova – statistika je zde: http://www.legavolley.it/TabellinoGara.asp?IdGara=15814 pozn.red.)

© 2007-13 Luboš Branda & volejbalový oddíl TJ Svitavy

powered by Drupal - template FlorAll