Náměstí!

V sobotu dopoledne předali rodičové dětičky do dodávky, zamávali jim a já se po cestě dozvídal věci. Hlavně od dvou aktivistek sedících vepředu. Nejdříve začaly rozebírat, že jim není dvanáct a že neměří stopadesát a že by neměly sedět vpředu. Pak přehrály asi 10x písničku Já vím, od které znám ze soboty text i pozpátku. Když jsem se zmínil, že je teplo, ať nejsou tak nabalený, tak mně řekly, že tam přece nebudou sedět v gaťkách a podprdě … Dělal jsem, jako že to přes randál neslyším, a obracel jsem list. „Co berete ve škole?“ tážu se náhradou za předchozí téma. „Rozmnožovací ústrojí!“ odpovídají svorně. Jo jiná doba, nebo se ptám blbě.

Aspoň jsem se po dálnici s Lišákem projel svižně a ke Slávii trefil, jako kdybychom tam jezdili denně. Pachatel se vrací na místo činu. Já tady závodil II.ligu v atletice – před dvaceti lety! Takových 400m překážek plus hladkých a následovala štafeta 4x400m byl docela záběr. I Dáša Chaloupková-Štulpová vzpomínala, jak jí bývalo z osmistovky v pětatřiceti stupních vedra blbě. Krásné vzpomínky …

Barevný volejbal a Praha tentokráte fungovaly jako na drátku. Alešovi Novákovi a Robertovi Urbánkovi se fakticky zadařilo. Ani hnidopich by na jejich organizaci nenašel skulinku ke kritice. Přesný sled zápasů, v poho rozhodčí a celková připravenost svědčí o tom, že takovou věc nedělají poprvé. Musím jim touto cestou poděkovat, protože jsem si z tribuny užíval pohodičku a do zápasů jsem ale vůbec nemusel zasahovat. Jednou jedinkrát jsem ukázal v tabulce dětem, kde a v kolik hrají. A od té doby si to všechno organizovaly samy. Takže šikovné.

Škola, kde jsme byli ubytováni, byla 100m od haly. Zde bydlelo asi deset výprav z různých měst. Místní kuchařinky nám udělaly výbornou čínu, takže nám s Mázou nezbylo nic jiného, než-li jít jako v pubertě nejméně dvakrát pro nášup. Ještě jsem se nacpal zelným salátem a sladké mufiny jsme rozdali dětem. Jedli jsme jako Italové asi hodinu. Při odnášení táců s prázdnými talíři jsme se zmínili o našem přání: Snídaně na vidličku! Ženský v bílých pláštích se zasmály a to bylo vše. Nevýhoda byla v jediných klíčích od hlavního vchodu pro všechny výpravy ve škole. Nebylo pro mne těžké vyškemrat od školníka ještě jedny od bočního vchodu budovy. A hurá mohlo se za „památkama“.

Celá pohoda skončila vycházkou za kulturní tématikou na Prahu gotickou, barokní, ba i novorenesanční. Cesta tramvají byla dlouhá 32 minut. Od Slávie na Pohořelec bych šel pěšky tak dva dny. A ještě by mě popadl srdeční záchvat v kopci pod Klárovem. Od sochy Tycha de Brahe jsem s dvěma Petry prošel Loretánské, Hradčanské, Malostranské, Křížovnické, Malé, Staroměstské, Václavské náměstí. A zdárně jsme se zpět dopravili na náměstí Kubánské. To vám byla taková šichta! I s chozením na záchod to bylo 5km a to je panečku jako ze svitavského náměstí na Vendolák. Ten záchod jmenuji záměrně, přece jsme nechtěli dopadnout jako ten zmiňovaný de Brahe.

Praha klade do cesty turistům, poutníkům a samozřejmě i trenérům různé nástrahy. Hned na začátku vycházky nám Loreta nechtěla zahrát Tisíckrát pozdravujeme tebe. A tak se člověk tak naštve, že musí k Černýmu volovi na nějakýho "rohatýho". Po dvou pivech že zavírají. U kocoura nás vítal se slovy: „Jedno Vám ještě dám!“ Ale pak z toho byla družná debata se třemi kousky v ruksaku, který nosíme my tatínci vepředu. Místo abychom se podívali ve Sv.Mikuláši na tři kilometry čtvereční fresek Lukáše Krackera, mazali jsme přes Kampu a Karlův most k nějaké pěkné osvěžovně. Všude zavírali.

A tak jsem si vymejšlel jako průvodce různé pověsti. Nejvíce se klukům líbila o nepozorné Marii s rukama strčenýma do mandlu následnou pomoc patronky Panny Marie. O Bruncvíkovi jsem nezačínal. Ta pověst je hodně dlouhá. Bradáč ve tmě nebyl vidět a tak jsme prokličkovali Starým Městem a vcucli dva kousky v nejstarší hospodě na Staroměstském náměstí. Vzhledem k pozdní hodině, našemu sportovnímu zaměření a počtu peněz po kapsách nás ani nenapadlo koštovat pečenou kachnu s bramborovým knedlíkem a červeným zelím. Což rusky mluvící spolustolovníci neodmítali vůbec nic.

Už to vypadalo na návrat domů, ale Elvise rozzuřili černoši otravující na Václaváku s drogama a naháněním do různých heren. Tak jsme u Muzea hledali něco podle našeho gusta. Jeden z Petrů zahlédl plzeňský symbol a bylo rozhodnuto. Po schodech jsme sestoupili do malinké hospůdky, jež měla zrovinka jeden stůl volný. Hrála tam muzika a po mém rozhlédnutí po osazenstvu jsem chlapcům nechtěl kazit aspoň první pivo, než zjistí kde jsme.Všichni tam byli teplí jako komín! Lokálu vévodil veliký transvestita v dámských šatech. Chvílemi ti lidé tancovali. Někdy do půli těla nazí. Nebo ukazovali nové boxerky od Celvina Kleina. Nikdo nás neotravoval, i když si jako na chvíli občas někdo přisedl. Jenže viděl, že jsme opravdu jiní, tak zase odběhl jinam.

Dali jsme si ve slušnosti, abychom neurazili ,ze tři kusany a jeli tágem na kutě. Ve škole jsme šli raději spát na chodbu, aby se děti v noci vyspaly. Udělali jsem si před nějakým kabinetem bižule tzv. „psovo pelech“ (Elvisovo pojmenování pro neuspořádanou postel) a už jsme to řezali jako na katru.

Ráno snídaně na vidličku nebyla. Děti se viděly zase na place s balónama. A tak to utíkalo jako v sobotu. Po závěrečném focení a kamaredění se s Jirkou Popelkou alias Stromem se jim ani domů moc nechtělo. Elvis hnal koně kvůli hokeji s Rusem. Děcka blaženě pospávala a vynucená zastávka na čuru čuru se slovy: "Nebo to pustím ..." byla jenom jednou. Nějak mně příjde, že na mě vycházejí pokaždé takové, jak bych řekl, hodné děti. Příště s nimi pojedu zase! A když zbude čas, vezmu je do Troji na sloníky a kluky zase na nějaké to náměstí …

 Příprava je 9/10 úspěchu (na obrázku je trouba v restauraci U Kabelků)

Děti na stadioně Slávie před natáčením klipu pro upoutávku na Barevný volejbal (podle dlouhých stínů bylo již navečer)  

 Děti poslouchají instrukce "rejži" a mávají malému vrtulníku s kamerou.

Trenéři posedávající jakoby na perónu vlakového nádraží, ale dle nápisu na boku tribuny jsou na stadioně.

 Barevný volejbal - bez komentáře.

Fotografie z výše uvedené vycházky po náměstích Prahy jsou nepublikovatelné.

 

© 2007-13 Luboš Branda & volejbalový oddíl TJ Svitavy

powered by Drupal - template FlorAll