Petr Lána - 70

Legendární svitavský volejbalista a trenér Petr Lána, oslavil loni na podzim kulatých 70. Rozhovor s ním je zaznamenán již přes rok, ale převést jej do podoby psaného textu se mi povedlo až nyní. K přepisu mě motivovaly jeho výkony, které v týmu Šmejdů předváděl minulou sobotu na turnaji Randula Cup v tělocvičně na Felberce. I přes úctyhodný věk byl ve svém týmu nejlepším hráčem v poli a předváděl obranné zákroky, za které by se nemuseli stydět ani o padesát let mladší hráči.

Volejbalová dráha Petra Lány:

1955 - 1959 ... průmyslovka v Brně - začátky s volejbalem: spoluhráči například budoucí ligoví hráči Koudelka starší (později Zbrojovka Brno), Procházka (později nahrávač Českých Budějovic)
1959 - 1961 ... zaměstnán jako učitel na učňovské škole v Jimramově, kde hrál volejbal se studenty, kteří přijížděli domů na víkendy, hrála se okresní soutěž (Jimramov, Nové Město na Moravě, Bystřice nad Perštejnem, Svratka, Sněžné, Medlov, Mílovy)
1961 - 1963 ... vojna v Opavě (TJ Dukla Opava, TJ Ostroj Opava - Kateřinky)
1963 - 1985 ... hráč TJ Svitavy, vždy s číslem 6 na dresu (většinou KPII, některé sezóny KPI)
1976 - 1984 ... trenér dívek TJ Svitavy
1984 - 1992 ... trenér chlapců TJ Svitavy
1985 - 2001 ... metodik Okresního volejbalového svazu a poté člen Okresního svazu ČSTV, později člen Okresního výboru RSS
1985 - dosud ... městská liga a amatérské turnaje v týmech Doktoři, Kamarádi a dalších, nyní v týmu Šmejdi

Rozhovor jsme domlouvali dlouho dopředu a když jsem pak k Petrovi přišel, byl perfektně připraven. Své poznámky měl sepsané na papíře, k tomu fotografie (viz dole), diplomy a články z novin. Když jsem si to pak znovu celé přebral, uvědomil jsem si, že se vlasně nejedná o rozhovor, ale o vyprávění zážitků z Petrovy hráčské a trenérské kariéry. Nechme tedy hovořit Petra Lánu:

Chata na Medlově

Kolem roku 1965 jsme jako parta volejbalových nadšenců pobývali v boudě na Medlově u manželů Vaška a Heleny Zrůstkových. V jejich chatě a v přírodě kolem jsme trávili sobotní odpoledne (v té době se dopoledne ještě chodilo do práce), neděle a někdy i část prázdnin. Vašek nás trénoval a zápasy se pak navečer hrály u rybníka Sykovec, kde bylo rekreační zařízení ROH. Scházela se zde skvělá parta Brňáků - volejbalistů, kde hrál například i Karel Láznička, pozdější trenér národního mančaftu, Bóža Stříbrný, Koudelka mladší. Bylo se opravdu na co dívat.

Vzpomínka na Františka Vymětala

Když měl skvělý člověk a sportovec František padesáté výročí, tak jsem k němu na hřišti přišel a povídám: "Františku, já bych tak chtěl vypadat v těch letech jako Vy." Oslovovali jsme se křestními jmény, ale vykali mu. V té době už František nehrál, ale pomáhal s tréninkem a dělal organizační věci, na hřišti už jen nahrával a hrál v poli. No a jak je vidět, tak jsem jej trochu překonal.

Na jeho počest po jeho odchodu jsem zorganizoval turnaj Františka Vymětala, který se konal v jarních měsících v březnu a v dubnu za účasti čtyřech až šesti družstev z okolí. Konal se v tělocvičně Na Střelnici a v tělocvičně na Riegrovce. V prvním roce nebyl pro vítěze ani pohár jen diplomy, ale ve druhém ročníku už byl krásný křišťálový pohár, který jsem zakoupil v Brně na Masarykově třídě v prodejně Crystalex. Na pohár přispěl výraznou částkou Standa Kolouch, tenkrát předseda OV ČSTV Svitavy. Ceny vítězům pak předávala Františkova manželka Zdeňka Vymětalová, později dcera Marcela Sezemská.

Turnaj se dočkal asi šesti ročníků, ale potom pro nezájem ostatních pomoci s organizací skončil. Určitým pokračováním bylo potom zřízení jarního turnaje na venkovních hřištích, na čemž měl zásluhu Miloš Buchta. To už byl turnaj družstev ROH, začínající městská liga.

Večer Jiřího Janíčka

Krajské soutěže se tehdy hrály polským systémem, tj. v sobotu odpoledne a v neděli ráno. Tehdy jsme vyjeli na zápasy KP II. třídy proti Žamberku a Vamberku. Po prvním utkání jsme se ubytovali v hotelu na náměstí. Na večeři jsme zašli dolů do restaurace a následně se dali do karet. Co jiného taky dělat. Potom přišel koncert. Do hospody přišel pán se psem a my jsme se mu asi nelíbili a začal štěkat (ten pes). Byl k neutěšení, takže Pišta - Jiří Janíček na něj také začal štěkat. Bylo to tak věrné, že pes po nějaké době přestal a se staženým ocasem odešel do průchodu.

Každoroční brigády

Po skončení éry hráčů jako Václav Zrůstek, Keprta, Zdeněk Michálek, Petr Sedlák, později Josef Franze a dalších bylo povinností nás mladých starat se o stav kurtů. Každý rok na jaře se kurty rozškrabaly hráběmi, aby dešťová voda lépe vsakovala do štěrkového podloží. Dále se doplňovala antuka, která se každé dva roky musela objednávat a zajišťovat dovoz z cihelny z Dolního Újezda nebo z Osíku. Také se natíraly ploty a bouda, děvčata zajišťovala umytí boudy a shrabání trávy.

Téměř každý rok se přistřihovaly stromy, na kterých končily neposedné balóny. Jeden ze stromů naproti boudě po důkladném sestřihu, ale nemohu říct kým, protože by z něj ochranáři přírody neměli radost, lidově řečeno "odešel" (mezera mezi stromy je patrná dodnes, jedná se o strom který byl mezi javorem na rohu prvního hřiště a velkým javorem u boudy s nářadím).

Podavač míčů

Když mi bylo tak 16 - 17 let a byl jsem v Brně na průmyslovce, už jsem hrával v Heršpicích a Komárově. Tam jsem začínal a později si zahrál dorosteneckou ligu. Když jsem přišel ve Svitavách na hřiště, podával jsem balóny starší partě, jak jsem si jí vážil. Až když mě viděli tak potřetí počtvrté, tak mi Vašek Zrůsek řekl, zda si s nimi chci zahrát. Teprve poté jsem já dostal na hřiště.

Balóny u sousedů

Do doby, než se vybudovaly zvýšené drátěné ploty, byly značné problémy se sousedy. Jednak směrem na stranu obytného domu na ulici Sokolovská, kde část nájemníků měla záhony na pěstování zeleniny. Speciálně jedna starší paní nám odmítala vrátit zatoulané balóny a až po zásahu Františka Vymětala došlo k navrácení.

Na stranu k tehdejší opravně motocyklů, později Trabantů, to bylo lepší. Vedoucím provozovny byl pan Pravec, který měl pro sportovce pochopení a byl pravidelným divákem na zápasech. Pro balóny jsme mohli kdykoli přelézt plot.

Nejhorší to bylo přímo za boudou, kde stál směrem k Národnímu domu skleník. Teď už je tam po něm jen betonovový základ. Majitel skleníku, jméno už bohužel nevím, byl číšníkem a následně i vedoucím restaurace na vlakovém nádraží. Později, když jsme se blíže poznali a on nám ukázal bohatství - ve skleníku měl vzácné tropické rostliny a orchideje, v zimě skleník vyhříval - jsme se udobřili a vzájemně pochopili, že to tak dále nejde rozbíjet sklo skleníků.

Honza Linhart a Plašan

Jednou jsme přibrali do týmu vysokého mladíka - leváka, který dobře smečoval, a který dělal saniťáka v nemocnici v Moravské Třebové. Jméno už bohužel neznám, my jsme mu říkali Plašan. Vzpomínka se pojí se zápasem v Lanškrouně. Po zápase se trochu popilo (řidiči ne). V té době jsme na zápasy jezdili již na motorkách. Náš hráč Honza Linhart, který učil v Moravské Třebové na základní škole a na Gymnáziu (byl i dloholetým ředitelem Gymnázia), vezl Plašana na motocyklu domů. Později jsme se dozvěděli, že alkoholem posilněný Plašan vystupoval za jízdy z motorky. Naštěstí se mu nic nestalo.

Rozhodčí třetí třídy

Stalo se při dvojutkání s Ústím nad Orlicí a Hylváty, což je předměstí Ústí. Tehdy se hrály dvojzápasy tak, že jeden se hrál v sobotu odpoledne a druhý v neděli dopoledne od 10:00. Na nedělní utkání se nedostavil delegovaný rozhodčí. Po chvíli dohadování, kdy domácí prosazovali svého rozhodčího, jsem se obětoval a dle pravidel šel pískat. Tak zněly propozice soutěže - v případě, že se nedostaví rozhodčí, píská hráč nebo funkcionář s platnou licencí rozhodčího z hostujícího mužstva.

Kolem hřiště bylo 60 - 80 nažhavených diváků a já po dvou sporných míčích byl téměř inzultován. Zápas se ale dohrál. Ve mně byla malá dušička a já byl rád, že za pomoci mých spoluhráčů jsme rychle odjeli a opustili Hylváty.

Soused udavačem

Volejbal jsem hrál pochopitelně i na vojně v letech 1961-1963 za Duklu Opava a měl jsem povoleno hostování v civilním klubu Opava - Kateřinky. Měli jsme vojenský sportovní úbor - zelené tepláky a trika, trenky žluté s hnědočernými pruhy.

Byl jsem na dovolence doma u rodičů a pokud byl ve Svitavách trénink chlapů, vždy jsem přišel a v nafasovaném sportovní oblečení trénoval. Jednou jsem se vracel od zubaře v uniformě a před naším domem stál vojenský gazík s dvěma důstojníky z Okresní vojenské správy a strachem bledá maminka. Sbalili mě a jelo se na vojenskou správu, kde jsem byl seřván náčelníkem podplukovníkem Kopečkem, že si nevážím uniformy, chodím v civilu (tehdy se muselo chodit v uniformě i na dovlence) a nemám úctu k naší socialistiké republice.

Po čase, když jsme se s podplukovníkem Kopečkem setkali v nemocnici jako pacienti, jsem se dozvěděl, že mě udal "aktivní" soused - komunista, kterému se nelíbilo, že jsem na tréninky jezdil a trénoval v teplácích, i když vojenských. Nedovedl asi pochopit, že se volejbal v uniformě hrát nedá.

16 let práce s mládeží

Podmínkou účasti v krajských soutěžích bylo (a je doposud) vedení žákovského nebo dorostenéckého družstva a jeho přihlášení do řádné soutěže. Měl jsem v té době třetí trenérskou třídu a tak jsem se dal do trénování. Po dobu asi dvou třetin mé trenérské činnosti mi vydatně pomáhal František Víšek, který učil tenkrát v Moravské Třebové.

Dvakrát týdně byl trénink a o víkendu zápasy nebo turnaje. Mladí rádi vzpomínají na Litomyšl, Poličku, Bystré, Havlíčkův Brod, Moravskou Třebovou, Českou Třebovou a na další turnaje. Osm roků jsem trénoval děvčata a osm roků chlapce v kategoriích starších žáků a mladšícho dorostu. Za tu dobu jsme vychovali řadu mladých, kteří zůstali volejbalu věrní a potkávám se s nimi na volejbalovém hřišti. Obě moje děti - dcera Renata a syn Martin hráli volejbal v těchto družstvech. Martin se později věnoval atletice, házel oštěpem u trenéra Jiřího Zámečníka. Renata vyučuje mimo jiné tělocvika na ZŠ náměstí Míru.

Vyjmenovat všechny svěřence nelze, stejně bych na někoho zapomněl, takže jen namátkou: Jiří Kabelka, bratři Poláčkovi, Mirek Gálik, Ivo Samuel, Motl, Bednář z děvčat Radka Bělohlávková, Štáňa Čížková, Renata Lánová, Romana Jarůšková, Věra Vágnerová, Mirka Kučerová, Hana Špačková, Eva Pavlíková ... to jsou ovšem jména za svobodna.

Krádež v boudě

Po jednom tréninku žáčků za mnou přišel jeden chlapec, že se mu v boudě ztratily hodinky. Nechal jsem si družstvo nastoupit s tím, že udělám pořádek hned na místě. Vyšetřování ale nebylo úspěšné, i když jsme měli vážné podezření. Rozhodl jsem se, že věc ohlásíme na SNB (Sbor národní bezpečnosti - tehdejší policie, pozn. autora pro mladší ročníky). Tam nám ale sdělili, že si máme záležitost vyřešit mezi sebou. Nedalo nám to, šli jsme s postiženým chlapcem a ještě dalším na oddělení SNB a donutili příslušníka, aby šel s nám do bytu podezřelého. Rodiče už byli s dětmi doma a podezřelý chlapec se po chvíli rozbrečel a přiznal. Příslušník SNB stál za námi a ani nepromluvil. Závěr byl jasný - jeden volejbalista okamžitě skončil.

Podmínky včera a dnes

V začátcích jsme podávali balóny generaci Vaška Zrůstka, i když většina z nás již hrála dorostenecké soutěže ve městech, kde jsme studovali. V té době nám nechyběla pokora a úcta ke starší generaci a hodnotám. Na zápasy jsme jezdili hromadnými prostředky, vlaky, autobusy, a posléze na motorkách za vlastní peníze, až později, když sem tam někdo měl starší auto, nebo díky kamarádům - např. pan Bílek z TOSu, dostávali od TJ úhradu za kilometr, což s bídou pokrylo náklady na pohonné hnoty.

Veškerá školení rozhodčích a trenérů jsme absolvovali na vlastní náklady. Jediné, co jsme dostali, byly dresy, avšak až tak po třech čtyřech sezónách, protože nejprve to byly ženy, které hrály druhou ligu, pak dorostenky a žačky a potom teprve muži a dorostenci.

Hrálo se tělocvičnách s minimálními rozměry, žádná volná zóna po bocích a za hřištěm nebyl. Konkrétně Na Střelnici ve staré tělocvičně, byly čáry hned u zdi. Byl tam u okna ocelový sloup, na kterém bylo přišroubované očko, na který se zavěšovala síť. Bylo to i dost nebezpečné, protože sloup byl hned u lajny.

Na náměstí Míru byla malinkatá tělocvična, později jsme hráli a trénovali v tělocvičně na Riegrově vedle Tabačky, kde byly podmínky lepší. Nová tělocvična - tak jsme jí říkali - na gymplu patřila tradičně košíkové, tam jsme se nedostali.

Soustředění typu Čenkovice nebo Hošťálková jsme neznali. Veškerá údržba areálu za Národním domem byla samozřejmostí. Údržbářem jsem byl já, měl jsem k tomu nejblíž z titulu mé práce jako mistr a stavbyvedoucí na Okresním tavebním podniku a později jako vedoucí provozu příspěvkové oranizace Domovní správa.

Můj sen zahrát si v nové sportovní hale Na Střelnici bohužel zůstane už jen snem.

Tohle vše se dalo dělat jen s pochopením a tolerancí mé ženy Jiřiny, která navíc je cvičitelkou a trenérkou mládaže a dospělých TJ Svitavy více než 50 let.

Tým Svitav před utkáním KPII proti Moravské Třebové. Horní řada zleva: Zdeněk Michálek, Jiří Lidmila, Karel Klinger, Jan Chaloupka a Petr Lána, dole Norbert Eigel.

Z utkání KPII proti Moravské Třebové, hráči Svitav mají tmavší dresy. Na bloku jsou Petr Lána (č. 6) a Karel Klinger (č. 4), v poli za blokem Jiří Lidmila (č. 7) a Zdeněk Michálek (č. 10).

Z utkání KPII proti Moravské Třebové. Zleva Jiří Lidmila (v teplácích), Petr Lána a smečuje Karel Klinger (č. 4).

Družstvo Svitav (podrobnosti se nodochovaly), zleva Karel Klinger, František Víšek, Jan Linhart (č. 3), Petr Lána, Zdeněk Michálek (č. 10), Eduard Křička a Jiří Lidmila (č. 7).

Petr Lána jako trenér dorostenek TJ Svitavy. Horní řada zleva: Petr Lána, Věra Vágnerová, Saskia Riecheltová, Hana Špačková, Radka Bělohlávková, Stáňa Čížková, dolní řada zleva: Eva Pavlíková, Romana Jařůšková a Renata Lánová.

Tým Doktoři, horní řada zleva: Josef Kučera, Jan Chlaň, Lubomír Bláha, Vladimír Vlček, Petr Lána a Jiří Škrabal, dole ??? Bobrík.

Na městské volejbalové lize 18. června 2011

Černobílé fotografie pocházejí z archívu Petra Lány. Některé informace k fotografiím mohou být nepřesné nebo se nedochovaly. Pokud by někdo z pamětníků mohl údaje opravit nebo doplnit, pište na petr@sezemsky.cz nebo volejte na telefon 777153428.

Jsem dívka!

Podle ročníků uveřejněných na začátku článku jsem dívka a nebo že by byl můj bývalý oblíbený trenér žena? Rozhodně v roce 1976 a pak dále trénoval chlapce, protože chlapec jsem. To mohu dokázat ... S panem Víškem nás Petr trénoval, my jezdili na volejbal po okrese a vozil nás pan Bárta (jel s náma jednou 160km/h - na tu dobu nevídaná rychlost a to bylo v autě Lada, ze Samarské oblasti, vyrobeném ve městě Togliatti pod pohořím Žiguli pozn.aut.)

Skleník

Za tou starou Boudou na kurtech opravdu skleník byl a byly v něm zajímavé kytky. My tam s Mírou Gálikem byli na "exkurzi" několikrát. Kytky tam byly roztodivné, ale důležité je dle mé paměti, že ten majitel se jmenoval Rybníček. A my kluci jsme mu to jeho jméno překrucovali do různých podob spojených s vodou. Pan Vodička, Jezírko, Potůček, Hydrant atd. Měl z naší zábavy bezbřehou radost ...

© 2007-13 Luboš Branda & volejbalový oddíl TJ Svitavy

powered by Drupal - template FlorAll